Zimní dumání (8)

Dumání Knižního doupěte
Knižní blogy

A je to tady, poslední příspěvek do Zimního dumání, se kterým jsem pozadu (jako v poslední době se vším). Dnešní téma je docela riskantní, protože si svým názorem můžu získat spoustu nepřátel (:D), ale každý máme hold svůj vlastní názor na blogy a já tu tedy vyjádřím ten svůj. Vzala bych to asi od halo efektu, přes obsah blogu až po osobnost blogera. To jsou asi takové tři prvky, díky kterým na nějaké blogy chodím a na jiné zase ne. 
Pro každého návštěvníka různých blogů je určitě důležitý první dojem, zkrátka, jak na něj daný blog zapůsobí. Není od věci, že méně je někdy více. Tak je tomu určitě i u vzhledů. Takovým extrémem může být určitě světlé pozadí s neonově zeleným textem, který se prostě nedá přečíst a čtenáři akorát kazí oči. Já se svojí minulostí, kdy jsem dělala vzhledy na webové stránky a podobně, mám jistý cit pro tyto věci, a proto mě opravdu mrzí, když musím z blogu odejít, protože mě bolí oči. Z mého pohledu tedy vzhled hraje jistou velkou úlohu
Rozhodně sem patří také přehlednost samotného blogu. A celkově prostě taková ta atmosféra, která z blogu dýchá, dělá své. Když se někde necítím dobře, tak už tam znovu nepřijdu. Nesmím určitě zapomenout na to, že je tady u nás ohromné množství knižních blogů, na tom by nebylo nic špatného, kdyby jich spousta neměla téměř totožný design, v tom se pak totálně ztrácím a vůbec netuším, kde to vlastně jsem. Každý blog by měl být svým způsobem originální a měl by v sobě nést osobnost blogera, který blog vlastní. Proto nerozumím tomu, že spoustě lidem nevadí, že mají téměř na 90% stejný design jako deset dalších blogů. Můžete si říct, že se mi to mluví, když umím s PhotoShopem a dělám si design sama, ale nikdy není pozdě se něco naučit a udělat si něco svého, originálního. Občas i pouhý název blogu (myšleno jako design) postačí a blog se stane něčím zcela jiným a originálním. 
Obsah blogu by mě měl také něčím zaujmout. Mám ráda články, kdy se čtenář doví něco o autorovi blogu a nečte jenom samá meme, která jsou publikována zcela automaticky a bloger si s nimi nedal téměř žádnou práci. Proto se i já sama zapojuji třeba do Dumání anebo píši do své rubriky „Myslela jsem totiž“, abych se čtenářům představila se svými názory a také s tím, jaká vlastně jsem. To o blogerovi udělá určitý obrázek a lidé si ho pak lépe zapamatují. Je pak příjemné si přečíst, že někdo má na nějakou věc podobný názor jako vy. Tím jsme si v tom oceánu zvaném internet hned o trochu blíž
U obsahů jednotlivých článků, recenzí apod. mám také jistě ráda určitou originalitu a přehlednost. Jakmile pro mě není článek přehledný a upravený, tak mám jistou averzi k jeho čtení. Každý si ovšem musí najít ten svůj styl, který mu sedne. Hlavní je být svůj a ve článcích nekopírovat jiné
No a jako předposlední bych zmínila osobnost blogera. Přiznám se, že se v tom všem dnes hodně ztrácím. Spoustu blogů si nedokážu přiřadit k různým přezdívkám a občas ani nevím, kde jsem. Je jen málo blogů, kde jsem si naprosto jistá, o jaký ksicht (to je bráno s humorem, vtipně, bez urážek) se jedná. Určitě je to blog Nikki Finn, Syki, Abyss, Willindy, Kath, Vendey, Davida, Kristiany Alex, a to je pravděpodobně asi tak všechno. U ostatních blogů prostě nevím, kdo je kdo a kde vlastně jsem. Zmínění blogeři na mě dýchají svojí osobností a vím, co od nich můžu očekávat. Občas možná s jejich názory nesouhlasím, ale to je v pořádku, protože jindy se zase shodneme a no však víte. 
Od blogera je také důležité, aby odpovídal na racionální komentáře a dotazy. Racionální píšu záměrně, protože občas se objeví takový dotaz, který prostě nechápu a mažu ho. Není těžké si něco najít na google ;). I já sama se snažím na komentáře odpovídat. Upozorňuji ale, že odpovídám do svých článků, protože mi přijde zbytečné odpovídat k někomu na blog, to bych se pak ztratila a po chvíli bych nevěděla, na co vlastně odpovídám a o čem je řeč. 
Také mám ráda, když si s blogerem můžu popovídat třeba na facebooku, ale ne jenom o knihách, ale tak nějak o všem možném. Abych nezapomněla, opravdu nemám ráda, když si mě nějaký bloger přidá na facebooku a pak díky mému názoru si mě raději odebere, protože jsem se ho snad něčím dotkla. Když už si mě chcete přidat, tak si radši zjistěte, jaké mám názory, co se mi líbí a co se mi nelíbí. Pak to vypadá opravdu trapně, když si mě z přátel někdo takový odebere (a trapně to nevypadá z mé strany). 
Teď ještě takové drobnosti, jako věci, které se mi na knižních blogách nelíbí a možná i líbí. Určitě bych zmínila videa, která se teď šíří jako chřipka. Nemám je ráda a nelíbí se mi. Tím ovšem nikomu nezakazuji, aby si je dělal, je to čistě blogerova věc (vím, že někteří ze zmíněných blogerů nahoře dělají videa, ale aspoň k nim přidají svůj text a nemají blog jenom o videích). Ale na blog, kde je to samé video a žádný napsaný článek od autora, prostě nechodím. Když už videa, tak třeba s doplněním fotek, protože ne každý má výdrž se na video koukat. Většinou jsou totiž hodně nudná a prostě mě nebaví. Kdybych se sama někdy odhodlala natočit video na blog, tak bych pak blog rozhodně nepředělala na video blog, nechtěla bych své čtenáře ochudit o normální články. Jediná videa, která se mi líbí, jsou od Davida, protože ten do nich dává šťávu a upřímně, nikdo se mu v nich nevyrovná. Jednou jsem se takhle na jedno podívala (od jiného blogera) a měla to být recenze, no moc jsem se toho nedozvěděla, takže ani nevím, jestli bych si ve videu doporučovanou knihu přečetla. 
Ještě bych zmínila aktivitu (já mám v poslední době sice co kecat, ale tak :D), protože ta je velmi důležitá. Pokud blog měsíc stojí a autor na něj nepřispívá, tak je to rozhodně špatně. Sama teď díky zkouškovému nejsem nějak přehnaně aktivní, každopádně se to vždycky snažím dohnat, a když, tak komunikuji se čtenáři na facebooku. 
Tak, to byl můj poněkud delší poslední článek do Zimního dumání. Teď se přiznejte, kolik z vás jsem urazila :D. Neříkám, že každý je špatný a žádný blog se mi nelíbí. Ale ani nikdo není dokonalý. Každý má své mouchy, ale jsou prostě blogy, na které moc ráda chodím a pak ty, o které nezavadím pohledem. 
PS: doufám, že jsem napsala všechno.
Advertisements

Zimní dumání (7)

Dumání Knižního Doupěte
Nadpřirozené bytosti
Nadpřirozené bytosti? No těch je panečku, občas se bojím, že na mě číhají za každým rohem a sledují mě na každém kroku. Až tak plnou hlavu jich mám (ovšem netvrdím, že by to bylo špatně). Knihy, ve kterých se nadpřirozené bytosti vyskytují, čtu velmi ráda, protože je to přeci jen osvěžení reality našich všedních dnů. Je to dobré do té doby, než se začneme až podezřele často ohlížet přes rameno a v každém psu uvidíme uslintaného vlkodlaka. Občas si ale samozřejmě i od těch bytostí ráda odpočinu a přečtu si něco z jiného soudku. Určitě to také znáte, někdy je potřeba od toho všeho vypnout. Nemusí se jednat jenom o nadpřirozené bytosti, ale tak nějak všeobecně, člověk se k tomu pak přeci jen raději vrací. Občasný odstup všemu dodává na vzácnosti a výjimečnosti.
Za své čtení jsem se setkala už s velkým množstvím nadpřirozených bytostí (pro mě je to tedy velké množství). Ze všeho nejčastější jsou upíři a jejich různé podobné napodobeniny a mutace. Mám na mysli poloviční upíry, upíry vegetariány, zářící upíry, upíry, kteří vůbec nevypadají jako upíři a podobně. I když se v mé četbě vyskytují asi nejčastěji, tak je mám nejradši. Jeden by řekl, že to člověk omrzí, číst pořád o tom samém, ale asi ne. Ovšem jistý odstup je potřeba, jak jsem již psala. Já prostě nevím, já jsem těmi upíry nějak uchvácená, sama bych nějakého takového chtěla. Ovšem nejradši mám ty „normální“ upíry, kterým ubližuje slunce, a dají se probodnout kolíkem. Jistá ochrana před nimi je prostě potřeba.
Pak jsou tu vlkodlaci. Abych pravdu řekla, tak těm neholduji. Jako při čtení mi nevadí a docela si to užívám, ale přijdou mi tak trochu nechutní. Srst a to všechno kolem. A vůbec, různí lykantropové – jakože kojoti, pumy a podobně (viz. Mercy Thompson). Knihy o Mercy mám ráda, neříkám, že ne. Jen mi ta představa přeměnit se v něco chlupatého a uslintaného přijde divná.
Pak jsou tu víly. Ať už ty dobré, nebo zlé. Nemám je ráda, protože dělají neplechu a jsou všeobecně takové provokativní, dělají lidem naschvály a podstrkují jim své děti. Víly jsem si nějak neoblíbila. Samozřejmě ale záleží na autorově prezentaci těchto okřídlených bestií. Když se autor drží toho tradičního a z víl udělá ty pravé padouchy, kteří myslí jen na svůj prospěch, tak mi to číst nevadí, i když je nemám ráda. 
V sérii Drakie jsem si velmi oblíbila draky, i když to nejsou draci (matoucí, já vím). Ale draky všeobecně mám velmi ráda. Moje první zalíbení přišlo ve filmu Harry Potter a Ohnivý pohár, kdy si Harry vytáhl malého dráčka. Takového bych chtěla do terária. Draci jsou všeobecně velmi mocná stvoření, která obývají náš svět. Líbí se mi jejich síla a jistá majestátnost, se kterou vystupují. Jsou nesmírně chytří a moudří. Občas možná žerou princezny a chrabré rytíře, ale mají prostě něco do sebe, to se jim nesmí upřít a jako zvířecí nadpřirozené bytosti patří rozhodně k mým nejoblíbenějším. I takovou Safiru bych rozhodně chtěla doma.
Čarodějnice a démoni jsou další v pořadí. Hrozně ráda jsem si vždycky přála umět kouzlit a vykouzlit si všechno možné i nemožné. Očarovat své nepřátelé a přátelům přinést jen štěstí. Démoni, to už je trochu jiná sorta a jsou rozhodně velmi strašidelní. Nepatří zrovna k mým oblíbeným postavám.
V sérii Paranormálové se vyskytuje ohromné množství nadpřirozených postav, které z hlavy ani pořádně nedokážu vyjmenovat. Je v tom prostě určitý chaos. Na jednu stranu to bylo zajímavé, pozorovat, jakou má autorka představivost a kolik nadpřirozena dokáže ve třech dílech vymyslet, ale na tu druhou stranu to bylo takové trochu zmatečné.
Mezi nejvíce strašidelné bytosti, z mého pohledu, patří rozhodně duchové. Nemám je ráda, protože se jich bojím. Není radno si s nimi zahrávat a prostě je tak nějak nemám ráda. Jasné, když jsou duchové v pohodě jako Jesse, tak žádný problém, ale jakmile se kniha změní v Paranormal Activity, tak zalézám do kouta s plyšákem. Když už jsme u toho, co nemám ráda, tak jsou to určitě i zombie. Oživlé mrtvoly pojídající lidské maso, které nic nezastaví. Z toho mi běhá mráz po zádech. Ale zase se při čtení o zombie nebojím tak, jako když čtu duchařských příběh.
Určitě bych přišla ještě na nějaké nadpřirozené bytosti, ale zase si myslím, že článek je už tak dost dlouhý a pochybuji, že se najde někdo, kdo ho přečte až do konce. Je škoda, že je toto už předposlední dumání, hrozně ráda píši články na nějaké téma. A teď by mě zajímalo, jaké jsou ty vaše nadpřirozené bytosti na které nedáte dopustit, a které byste nejraději vyřadili z knih.

Zimní dumání (6)

Dumání Knižního Doupěte
Nedokončené série
No, doma mám hned několik sérií, které ovšem nejsou kompletní (jako vydané jsou, ale já je nemám dokoupené). Ale ani se nejedná o knihy, které mě po prvním díle zklamaly, spíše se objevily další a další série a na tu starou už nejsou peníze. Možná někdy, ale znáte to, objeví se něco nového a člověk většinou na to staré zapomene.
Takhle to mám se sérií Kate Daniels, doma mám dva díly a ještě jsem kvůli novému návalu knih nebyla schopná si dokoupit další dva díly, které u nás vyšly. Přitom to je skvělá série, která se mi hodně líbí, a ráda bych jí někdy dočetla úplně celou. Tak uvidíme, jestli se mi někdy poštěstí. Dále pak třeba série Padlí andělé, kterou vydává nakladatelství CooBoo. Knihy jsou možná v jistých situacích a pasážích velmi zvláštní, ale celkově tvoří dobrý komplet a já doufám, že se mi někdy dostane do rukou i třetí část. Šerochodec patří mezi série, jejichž pokračování se tak trochu bojím. První díl byl velmi vlažný a nedokázal mě zcela nadchnout, byl tam sice jistý příslib větší akce v dalších dílech, ale přesto nevím, jestli sérii někdy dočtu, nebo ne. Sedm království – Výjimečná, kniha, kterou jistě zná mnoho z nás a slovenským čtenářům závidíme. U nás vyšel bohužel jen první díl a je opravu ve hvězdách, jestli se dočkáme i dalších. Přitom je to strašná škoda.
Nedávno jsem u Kath vyhrála pátý díl ze série Mediátor, moc ráda bych získala i ostatní díly, protože ta série je naprosto skvělá. Opravdu nechápu, proč se neudělá nějaký dotisk, neváhala bych a sérii si dokoupila.
No, ale teď jsem si tak vzpomněla, že je jedna série, od níž mám doma první díl a jsem opravdu hodně na vážkách, jestli si pořídit i další. Jedná se o sérii Krvavá romance. První část se mi opravdu nelíbila, ale nemám tušení, jestli by se mi mohl zalíbit druhý díl. Proto ho raději na chvíli oželím a možná někdy. Kdo ví. Dále bych mohla zmínit i Tygří ságu, jejíž první díl mě až tak nenadchnul, ale přesto to nebylo nejhorší. Hlavní hrdinka mi byla velmi nesympatická, a proto mám z dalších dílů strach. Příběh jako takový byl velmi hezký, ale ta holka to prostě celé zkazila. A jako poslední (asi) bych zmínila sérii Andělé noci, která mi opravdu nesedla, nebo spíš hlavní hrdinka mi nesedla. Nedokázala jsem se s ní ztotožnit a zkrátka se mi nelíbila. Nezdála se mi moc reálná a to hodně ovlivnilo moji volbu, co se nákupu dalšího dílu týče – ne, nekoupím si ho.

Zimní dumání (5)

Dumání Knižního Doupěte
Jak vypadá hrdina

Hlavní hrdina/hrdinka podle mých představ? Fí ha, tak to bude těžké, no snad na něco přijdu. Nejprve bych asi začala tím, co nemám na hrdinkách ráda (přeci jen, čtu více knih, kde je hlavním hrdinou postava ženského pohlaví).
Osobně nemám ráda takové ty holky, co si myslí, že bez nich by se svět zhroutil a berou se jako samozřejmost. Jako by bez nich nedokázalo vyjít ani slunce. Na druhou stranu jsou ale úplně hloupé a většinou i neschopné. Ostatní za ně musí bojovat a umírat. Ony jenom vyplašeně sedí v koutě a čučí všude okolo. Nebo jsou ještě takové, které teda do bitvy jdou, ale pořád všem radí, jak se má co dělat a nakonec ty příšery zabijou všichni ostatní, jen ne hlavní hrdinka. Zkrátka takové ty prázdné řeči a nakonec skutek utek.
Uvítám spíše holky, co se za sebe dokážou porvat a nepotřebují kolem sebe sto padesát dalších lidí, kteří kvůli ní bojují (a ona je v klidu nechá). Jasně, v reálném světě se ne každá holka vrhne do bitky a naseká zadek hned několika padouchům, ale v těch knihách je to vždycky super. Ale přiznávám, že občas je mi trochu za těžko překousnout, že jsou to mistryně hned v několika bojových disciplínách. Ale tak nikdo není dokonalý a aspoň ty holky věčně nefňukají a dokážou samy odvést nějaký kus práce.
Většinou mě taky dostává, jak je autoři popisují jako holky, co nejsou nijak extra štíhlé a většinou bez kondice a ony pak upalují jako o život a prostě dělají kousky, na které je potřeba trocha praxe a cviku. Adrenalin sice dokáže udělat své, ale někdy je to až k smíchu. A co mě ještě dostává je to, že dívka je popisována jako šedá myška, které si nikdy nevšiml žádný mužský, ale najednou se do ní zakouká ten nejúžasnější chlap na planetě. Jistě, o Pepovi s pivním pupkem by se psalo asi těžko, ale no tak. Někdy by stačil i úplně obyčejný kluk, který má postavu tak akorát a nerýsují se mu všude možně svaly i na místech, kde to ani není možné. Člověk potřebuje nějakou správnou životosprávu, aby měl pořádné svaly.
Když už jsem u těch chlapů teda, tak je sice těžko uvěřitelné, že by nějaký cápek měl svaly jako Arnold a obličej jako Ian Somerhalder – co se toho druhého muže týče, tak takového hlavního hrdinu bych brala hned. Tajemný výraz, sexy obličej, mírné strniště, tmavé vlasy a pokřivený úsměv super padoucha. Tělíčko má taky tak akorát a „provazy svalů se mu netáhnou po celém těle“. Je to zkrátka normální mužský, který se narodil s andělskou tváří a prostě takhle by měl vypadat můj hrdina. S tím bych byla naprosto spokojená.

Zimní dumání (4)

Dumání Knižního doupěte
Nezapomenutelné knihy

Budu se asi hodně opakovat a příspěvek bude pravděpodobně podobný mnoha dalším. Díky své originálnosti, jedinečnosti, kouzlu, patří mezi mé naprosto nezapomenutelné knihy rozhodně Harry Potter. Jsou to snad nejstarší knihy, které vlastním (jakože moje vlastní). Nikdy bych na ně nedala dopustit. Tato série je moje nejoblíbenější a také nezapomenutelná. Myslím, že není třeba se o ní více rozepisovat, zkrátka to tak je a jistě mě mnoho z vás chápe.
Pak tu jsou ty méně oblíbené. Tak mezi ně patří například několik posledních dílů Upířích deníků, díky jejich hlouposti, nereálnosti a prostě bylo to zkrátka tak pitomé a hloupé, že na to opravdu nezapomenu. Nikdy by mě nenapadlo, že se z knihy může stát takový pitomý mišmaš, který nemá hlavu ani patu a zdá se, že ani nikdy neskončí. Nejhorší na tom ovšem je, že tu sérii čtu, právě z toho důvodu, abych věděla, kdy tomu bude konec a já budu moci zase volně dýchat.
Dále jsou tu pak knihy od Ricka Riordana, na které díky jejich humoru nebudu moci také nikdy zapomenout, jsou to skvělé knihy a doufám, že si je budou chtít přečíst i moje děti a jejich děti. Je to vtipné, poučné a zkrátka skvělé. Kdo nezkusil, ať neváhá, určitě vás to nezklame.
Nezapomenutelné jsou pro mě knihy s duší. Které mi něco dají, a já se od nich nedokážu odtrhnout, protože mě vážou svým kouzlem. Mají něco do sebe a nekopírují jen všechna možná ostatní díla, která již byla napsána. Taková knihy musí mít dobrého hlavního hrdinu, na kterého čekají mnohá dobrodružství, ale také zajímavé zázemí, které si budu moci přehrát ve svojí hlavě. Samozřejmě zajímavou zápletku, akci, zkrátka všechno. Obálka v této situaci nehraje vůbec žádnou roli, protože může být sice krásná, ale obsah mnohdy nemusí stát ani za zlámanou grešli.
A knihy na které bych ráda zapomněla? To jsou takové ty vykrádačky. Už jsem se s pár setkala a dokonce i od autorů z našich vod. To se mi opravdu nelíbí a akorát si připadám blbě, že čtu napodobeninu příběhu, jehož originál byl naprosto úchvatný, nebo alespoň ucházející.

Zimní dumání (3)

Dumání Knižního doupěte
Je tohle možné?

Na tohle téma jsem nedávno četla knihu, kterou bych doporučila všem zarytým romantičkám a závislačkám na knižních romancích. Kniha se jmenuje „Stmívání, pravá láska a vy“ a pojednávám přesně o tomhle problému. Zkrátka a dobře není možné, aby se za zlým zevnějškem ukrýval hodný a něžný vnitřek, který by nás bezmezně miloval, bezmezně dokážou milovat jen rodiče, svojí rodičovskou láskou a žádného chlapa nedokážete změnit. Zkrátka z toho mizery se nikdy hodný a milující chlapec nestane a tak to prostě je, musíte se s tím smířit, ve skutečném životě tomu tak není. Když jednou chlap zabije v knize, ať je to třeba upír a pak se snaží udržet díky vaší lásce a důvěře, tomu se to podaří. Ale chlap, který zabíjí pro potěšení a žije ve skutečném světě se díky vám prostě nezmění a bude si s radostí zabíjet dál, další jeho obětí klidně můžete být vy.
To samé je to s protiklady, i když se říká, že se přitahují, není to tak docela pravda. Může to na chvíli fungovat, jenže pak to všechno začne vyplouvat na povrch a vy zjistíte, že vám vztah s vaším vysněným protikladem nedává to, co jste očekávala. Ve skutečném světě to tak prostě nefunguje.
Jedinou naší útěchou jsou právě romance, kde narážíme na všechny tyhle nemožné věci, tam se stávají skutečností a čtenářka se pak rozpouští blahem. Jenže pak zaklapne knihu, podívá se vedle sebe a uvidí odporného, chrápajícího, z úst táhnoucího milého, který o ní žádný očividný zájem nejeví a rozhodně nečeká na to, až jeho milá usne, aby jí mohl pozorovat ve spaní. Opravdu to v reálném světě nefunguje a nikdy fungovat nebude. Musíte se hold smířit s tím, že váš miláček nebude sexy a neodolatelný za každé situace, dokonce i když tlačí na záchodě. A co je nejdůležitější, NIKDY by za vás nepoložil život, muži (ani ženy) takovou láskou zkrátka nedisponují a proto ji po nich nechtějte, může to dopadnout akorát tak, že skončíte jako stará panna.
Ta láska v knihách je krásná, i já si mnohdy představuji, že bych takového milého měla a on by mě miloval úplně maximálně a vrhal by se do nebezpečí, apod. Prostě je to krásná představa, do které se ráda uvrtám, ale už jsem schopná se uvědomit, že mě nic takového doopravdy nečeká. Jistě, můžu si najít tu pravou lásku (ta existuje), ale nikdy to nebude přesně takové, jako v knihách.
Opravdu v tomto směru doporučuji knihu Stmívání, pravá láska a vy. Hodně jsem si toho díky ní uvědomila a myslím, že by si jí mělo přečíst spoustu dívek, ne-li žen. Název sice může být zavádějící, ale dosadit si místo Edwarda a Jacoba můžete koho chcete. Samozřejmě někoho z knihy, který má podobné vlastnosti, jako tito dva.

Zimní dumání (2)

Dumání Knižního doupěte
Knižní zlozvyky

Knižní zlozvyky? No, to se budu muset asi hodně zamyslet. Já své knihy totiž opravdu miluji a nedám na ně dopustit, když chce máma, abych nějakou svojí knížku půjčila její kolegyni do práce, tak z toho div nemám vyrážku, no ale nakonec půjčím že. Samozřejmě s patřičným a velmi obsáhlým návodem, jak se ke knize chovat. Nikomu neznámému ale knížky nepůjčuji, nechci, aby se mi vrátila jenom polovina anebo vůbec nic. Znáte to. Když si sestřenka nedávno půjčovala tři moje knihy, tak jsem jí varovala, že jakmile s nimi něco udělá, nebo mi je nevrátí celé, tak přijde o ruku. Víte, ona mi to věřila a já se nedivím, myslela jsem to opravdu vážně.
Vzpomenu si, že jsem si kdysi dávno zakládala knihy i čistým papírovým kapesníkem, protože jsem neměla po ruce pořádnou záložku, kterou bych tam mohla šoupnout. To byl takový menší zlozvyk, který jsem provozovala, teď už to nedělám, protože záložky jsou k dispozici, ale dřív mi nic jiného nezbylo.
Když mám náladu na napuštěnou vanu, tak si s sebou samozřejmě beru knihu. Jistě, že mám strach, aby mi nespadla do vody, proto se snažím být maximálně opatrná a prakticky se vůbec nehýbu, jenom ležím s rukama ven a pomalu otáčím jednu stránku za druhou. To celé by ještě nebylo tak hrozné, kdybych pak po dočtení neházela knihy na podlahu, co nejdál od sebe, abych si je nenamočila. Teď nevím, co je horší, hodit s knihou, nebo jí namočit :D. Jednou jsem si knihu vzala i do bazénu, to už byla jiná, tam funguje mnoho živlů současně, které mohou ten kousek ohrozit, proto jsem to po velmi krátké chvíli vzdala a raději se uchýlila na deku, kde se četlo o poznání lépe. Se živly si není radno zahrávat, ve vaně vám to jen tak knihu neošplouchne, ale když ležíte na lehátku v bazénu a narazíte na okraj, bum, kapka sem, kapka tam a hned je rozmazaný text.
Asi o žádném jiném zlozvyku nevím, nebo si ho neuvědomuji, až už vědomě, či nevědomě. Nebo jsou to věci, které za zlozvyk nepovažuji. Ještě mě napadá čuchání ke knihám, to dělám pravidelně, ale zase to není tak hrozné. Jistě, pro okolí můžu vypadat jako totální úchyl, ale to mi nějak nevadí. Dále pak občas nahlížím při čtení na další stránky, abych věděla, jak bude daná kapitola ještě dlouhá. Občas si i přelouskám nějaký ten odstavec napřed a pak se vrátím k předešlému, to jen abych nebyla až moc překvapená :D.
Ale abych nad knihou svačila a prskala na ní limonádu, to opravdu ne. Nebo do ní nedejbože psala, ohýbala jí rohy, ne ne ne. To by mi strach nedovolil. To udělám maximálně s učebnicí, ale ta si to zaslouží, protože mě neustále nutí učit se věci, které mi v reálném životě stejně k ničemu nebudou.