Trochu ze života..

Včera jsem tady na facebooku psala, že mě jedna nedávná událost, jízda autobusem a poslouchání Linkin Park donutilo přemýšlet a vymyslet jeden kraťoulinký příběh. Stala se totiž jedna taková ošklivá věc, ne tedy přímo mojí osobě, ale někomu, koho mám ráda a chtěla jsem se tímto příběhem tak nějak vypovídat o tom všem. Doplnila jsem to textem od LP, Waiting for the end, ta písnička mi k tomu přišla taková příhodná.


Právě začalo sněžit. Snažím se jít, jak nejrychleji to jde, ale ledový vítr mi fouká přímo do tváře a zpomaluje moje nohy. Přes tekoucí slzy nevidím ani na krok, snažím se vytrvat a pokračovat ve svojí cestě. Nevím přesně, co se stane, až tam dojdu, jaký je můj cíl, ale snažím se nad tím nepřemýšlet a pokračovat v chůzi. Můj smutek mě udržuje při životě, pomáhá mi překonat tuto bolestivou etapu života, které se žádný člověk na světě nikdy nevyhne.

Cuz we’re living at the mercy of the pain and the fear
Until we dead it, forget it,
Let it all disappear.

Konečně jsem se dostala k vytouženému cíli. Natahuji ruce k bráně a se skřípěním se ocitnu na půdě hřbitova. Ve tmě je to jiné, než za denního světla. Člověk dokáže v každém stínu vidět všelijaké obrazy a tady na hřbitově se jim dá i snadno uvěřit. Má to tu správnou atmosféru, která v nejednom návštěvníkovi tohoto tichého místa dokáže vyvolat určitý respekt. Není to jen respekt k mrtvým, který zde vládne, musíme zde začít respektovat i svůj strach, který se s každým krokem stupňuje. Hřbitov je už od dávných dob považován za strašidelné místo, kde po nocích vládnou duchové a obyvatelé odtamtud slýchají prapodivné zvuky. I já před ním mám respekt a bojím se, ale zármutek, po kterém mi zůstala v srdci jen zubatá díra, dokáže tento strach přehlušit.

Sitting in an empty room
Trying to forget the past
This was never meant to last
I wish it wasn’t so…

Uslyším nečekaný zvuk a rychle se otočím, vydechnu, když zjistím, že je to jen malí kos, který se ukládá ke spánku. Najdu to správné místečko, které hledám, usadím se na studený kámen a nechávám své slzy stékat po obličeji. Bylo by asi zbytečné, snažit se je stírat.
Došla jsem sem, k hrobu svého dědečka, abych se mu mohla vypovídat z nedávných otřesných událostí, které nadobro změnily můj život. Mohla jsem sem klidně jít ve dne, ale pro mé pocity by to nemělo ten správný význam.
„Proč to musel být zrovna on?“ tuhle otázku jsem si pokládala celou tu dobu, teď jí však musím vyslovit nahlas, aby mě děda slyšel. Je to nesmyslná otázka a pokládá si jí každý člověk, který kdy někoho ztratil. Ti, co to ještě nepoznali a nepochopili, nad tím mohou jenom zakroutit hlavou, ale jednoho dne se budou ptát stejně, jako já v tuto chvíli.
Prstem schovaným v měkké rukavici vykresluji do napadaného sněhu obrázky, snažím se nějak rozptýlit, než mě znovu pohltí moje deprese.
„Víš, on nebyl špatný člověk, jistě, měli jsme svoje neshody a často jsme se hádali, ale v hloubi duše jsme se milovali,“ musím se nadechnout a setřít alespoň trochu z té várky slz, „představovala jsem si, že s ním přižiji zbytek života, je to sice naivní, ale ano, opravdu jsem si to tak vysnila.“ Nejsem malá, abych nevěděla, že mě nikdo nemůže doopravdy slyšet, ale pomáhá mi to, dokážu se vypovídat a trochu se mi i uleví, alespoň na nějakou dobu.

Waiting for the end to come
Wishing I had strength to stand
This is not what I had planned
It’s out of my control…

Možná si připadám trochu hloupě, že tu tak sedím a povídám si sama pro sebe, proto jsem tu raději v noci, kdy můžu naplno projevit svoje pocity. Nikdo jiný už mě moc neposlouchá, říkají věty jako, „To se zahojí, za chvíli už ti to ani nepřipadne na mysl.“ řeči do prázdna, které beztak nedokážou ulevit bolavému srdci.
Na povrchu se snažím vypadat silná, nepouštět nikoho pod tu slupky, kde se skrývá jenom bolest a smutek. Nepotřebuji nikoho zbytečně obtěžovat svými problémy, s tím se musím vypořádat sama, ale vždycky to bude nějakou dobu trvat. Rok, možná více, ale jednoho dne se smířím s tím, že mi odešel a nechal mě tu samotnou, napospas velkému světu, který číhá všude kolem mě. Nesmím mu nic vyčítat, on mě miloval a snažil se bojovat o svůj život, ale marně. Osud prostě takový je, nikdy by mě neopustil naschvál.
Rukou smažu obrázky vykreslené do sněhu a zvednu se. Na pár týdnů mi tohle vyzpovídání určitě pomohlo. Můžu se sem každopádně kdykoliv vrátit a pokračovat v něm. Marně se ze sebe snažím oprášit napadaný sníh, který mě studí. Do tváře mi vyklouzne neposlušný pramen vlasů, chci si ho odstranit, ale někdo je rychlejší. Vylekaně zvednu tvář a zalapám po dechu.
„Co, co to má znamenat?“ řeknu uslzeně a zírám mu do očí.
Lehce se na mě usměje a pohladí mě po tváři, „Pamatuj si, že jsem tě nikdy neopustil, vždycky budu tady,“ přiloží mi ruku na srdce a zmizí.

Flying at the speed of light
Thoughts were spinning in my head
So many things were left unsaid
It’s hard to let you go…


..Inspirováno skutečnou událostí..
R. I. P.