Letní dumání 2 (3): Retelling

Třetí letní dumání Knižního doupěte

Retelling
Tákže, myslím, že toto téma bude docela krátké, ale co, aspoň vás nebudu dlouho nudit, že? Mám za to, že na toto téma jsem četla jenom jednu knihu a to Jane od April Lindner, která vypráví novodobý příběh Jane Eyreové. Přičemž jsem ani nečetla příběh originální. Tolik k mému zapojení se do tohoto tématu. Ne, dělám si srandu, určitě něco vymyslím. Viděla jsem totiž spoustu filmů! A to se bude taky počítat.
Nejprve bych teda asi řekla, že mi nějaké to převyprávění příběhu do moderní podoby nevadí, pokud se líbí čtenářům. Když se to čte a má to co nabídnout, tak proč něco takového nenapsat. Autoři mají dnes nekonečně mnoho možností, jak udělat příběh zajímavým. Pokud tu starou verzi jen nepřepíší a nepřidají do ní iPody a iPady a iMacy. Myslím, že by se vždy měla přidat nějaká nadhodnota, která příběhu dodá šmrnc a nebude jen kopírovat ten starý, původní příběh. Něco, co čtenáře neunudí, ale budou se během čtení bavit. A možná se i ponaučí, přeci jen, ty staré příběhy nám mají co říct, jen je moc lidí už nechce číst.
A když už toho teda nemám moc co říct ke knihám, tak aspoň něco k filmům, těch znám a viděla jsem mnohem víc, v porovnání se čtením těchto příběhů. Docela se mi například líbí různé adaptace na příběh Popelky. Jsou to sice stupidní příběhy, které pořád omílají to stejné dokolečka, ale vždycky se na ně ráda podívám, protože je to dobré na odreagování. Navíc člověk vždycky ví, že to dobře dopadne. Taky příběh Krásky a zvířete, jak už ten animovaný, nebo moderně zpracovaný podle Alex Flinn. Docela ráda bych se podívala i na film Dorian Gray, jenže jsem srab. Kniha se mi hrozně líbila, dokonce jsem si jí vytáhla u maturity a fakt jsem zaperlila, byla jsem v ten den nejlepší.
To je asi tak všechno, co k tomuhle tématu můžu napsat. Nemám s tím moc zkušeností a moc takové knihy ani nevyhledávám. Navíc jsem třeba ani nečetla originál, však to znáte. Velkou část mojí povinné četby tvořily české knihy a pochybuji, že někdo napíše novodobý příběh Povídek Malostranských. Možná bych si ty knihy i někdy přečetla, jenom na ně prostě nemám čas, čeká na mě totiž mnohem více zajímavých knih, které si chci přečíst. Možná jednou, ale nic neslibuji, však mě znáte.
Advertisements

Letní dumání 2 (2): Erotická kanonáda

Druhý díl Letního dumání 2 od Syki.

Erotická kanonáda
Mezi tři hlavní témata, o kterých se bavíme s kámoškama ve škole, patří sex, jídlo a chození na záchod. To na úvod, abych odlehčila atmosféru. Čím jsem starší, tím víc se mi erotická literatura „líbí“. Každý člověk má svoje potřeby a občas se přistihnu, jak se nudím, když si hlavní hrdinové dávají jenom něžné polibky, nedej bože, když zapojí i jazyk. Vždyť jim to nemůže dlouho vydržet, pokud nepřeskočí na další metu! Proto se čas od času začtu do nějaké té erotické knížky. Nemusí být třeba přímo nabušená sexem, stačí, když na to občas hupsnou.
Mezi první takové erotické knížky, které jsem přečetla, patří určitě Sukubí deníky od Jill Myles. Ta knížka je napěchovaná sexem, ještě aby ne, když je hlavní hrdinka sukuba, ale má i svůj jistý příběh, takže se to nezasekne na mrtvém bodě. Někoho možná odradí nepovedené obálky, ale co se toho sexu týče, jeho tam dost, o tom žádná. Dále se mi líbil i první díl Bratrstva Černý dýky, určitě bych si ráda přečetla další. Zase je to kniha s příběhem, kde se objevuje sex. Nebo Božský bastard, ten byl úžasný, kniha se mi nesmírně líbila. Série Noční lovci určitě taky stojí za zmínku, Bones je neuvěřitelný nadsamec, které bych brala všemi deseti. Pak třeba série Drew + Fable, moc hezké, zamilované čtení. Jako poslední bych asi zmínila fenomén Padesát odstínů. Kniha je taky nabušená sexem, ale příběh podle mého tak trochu postrádá. Nebo to dělá hlavní hrdinka Anna. Ani by mi nevadilo, kdyby v knize vystupoval jenom pan tajemný.
Někdy si to čtení vážně užívám a baví mě to. Jindy se ale přistihnu, jak se tomu všemu strašně směju, přitom bych se třeba zrovna v ten daný okamžik smát asi neměla. Člověk svým emocím ale neporučí. Myslím si ale, že takové knížky by měli číst spíše starší čtenáři, ne kvůli nějakým zkušenostem, nebo že se v knihách objevují sprostá slovíčka. Ale kvůli tomu, že mladší čtenáři takovou literaturu často odsuzují. Nechápu to. Když si snad podle anotace přečtu, že se jedná o erotický román, tak neočekávám dobrodružství s růžovými králíčky. Vážně to nechápu. Jak si někdo může stěžovat na erotickou knížku, že je v ní sex? Jasně, někdy je to třeba nějak divně popsané, nebo podobně, ale bože! Tak takové knihy nečtěte a dejte je radši svojí mamce, když na to nemáte žaludek a hodláte všechno hned odsuzovat, že je tam moc sexu.
Osobně beru erotickou literaturu jako takové zpestření během čtení „normálních“ knih. Občas každý potřebuje trochu té erotické fantazie. Nehltám ty knížky jednu za druhou, ale občas, když mám náladu, tak si nějakou přečtu. Jinak jsem ale stále věrná knihám pro mladé dospělé. Jenže kdo ví, třeba časem vyměním žánr a začnu se věnovat literatuře pro dospělé. I kdyby měla být fantasy. Všechno má svá pro a proti a ne každý se ve všem najde. Kdyby se nám všem líbilo to stejné, byla by to přeci hrozná nuda.

Letní dumání 2 (1): Paralelní světy

Co se dumání týče, tak ty Syki pořádá na svém blogu v každém ročním období, ať už prší, sněží, nebo padají kroupy. Ani tohle léto nebude výjimkou. Na světě je již druhý ročník a nebyla bych to já, kdybych se nezapojila, protože ráda nad něčím dumám!
Paralelní světy

Hned na úvod takové zvláštní téma? Syki, ty mi dáváš teda, budu se muset vážně pořádně zamyslet. Přečetla jsem spoustu knih a skoro v každý z nich byl nějaký nový, nepoznaný svět. Plný magie, příšer, nebo jen svět z budoucnosti, nebo minulosti. Nějaký byl horší, jiný zase lepší, určitě ale najdu hned několik, ve kterých bych klidně žila.
Když čtu nějakou knihu, kde je jiný svět, než na který jsme zvyklí, říkám si, jak bych asi v takovém prostředí zapadala já sama. Byla bych ustrašená, nebo bojácná? Vyrážela bych do akcí, nebo se raději zdržovala někde v ústraní? To jsou otázky, na které nedokážu jednoznačně odpovědět. Realita by se potom totiž nemusela rovnat mým představám a já bych byla nahraná. Byla bych dobrý kouzelník, nebo jenom smutný moták, který sleduje své čarující kamarády? Zemřela bych po sekundě v aréně smrti? Možná bych také zemřela při svojí první proměně ve vlkodlaka.
Můj paralelní svět by asi vypadal tak nějak stejně, jako reálný svět. Jen bych bydlela ve větším městě, kde se může skrývat více nebezpečných bytostí. Určitě by si mě, absolutně neatraktivní šedou myšku, vyhlédl sexy bohatý třicátník, který by mě rozmazloval a nakonec požádal o ruku. Jenže pak by o mě projevil zájem krvežíznivý upír, který by rád ochutnal mojí krev. Což by samozřejmě bylo nesmírně vzrušující a já mu to dovolila. On by mě za to nezabil, ale stal se mým přítelem. Toho bych pak odkolpla, protože zemřel můj předchozí milenec a stal se z něj krásný duch, kterého musím zachránit do roka a do dne, jinak nedojde klidu. A mezi tím vším samozřejmě stíhám nakopávat zadky nebezpečným zombíkům a jiným příšerám, které otravují vzduch mého města.
Občas závidím všem těm hrdinkám v knihách. Prožívají neskutečně akční životy, nemusí být zrovna bojovnice za dobro, které mlátí zloduchy na potkání, ale i tak. Potkají kluka, zamilují se a prožijí neuvěřitelnou jízdu svého života a jsou šťastné, z ničeho nic jednou napříč světem, navštěvují různá místa (jejich kluci jsou totiž bohatí). Fakt jim to někdy závidím, ale když si pak uvědomím, jak jsou to občas natvrdlé holky, hned mě ta závist přejde, ale jenom na chvíli, než se ten jejich pan božský opět objeví na scéně a začíná nové dobrodružství.
Přiznám se, že s každým začátkem školního roku také občas očekávám dopis z tajemné školy čar a kouzel. Vždycky jsem snila, že tam jednou budu chodit, potkám Harryho, budeme kamarádi a já se pak stanu uznávanou kouzelnicí v boji proti zlu. No, pravděpodobně bych moc dlouho nevydržela, ale to je jiná.
Hrozně ráda se začítám do knih, které mi nabídnou nový svět. Baví mě si ho představovat. Přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, tam žít, nebo se tam aspoň na chvíli podívat. Utéct od té všední reality, kdy každý den je stejný jako přes kopírák. Chtěla bych taky prožít to, co třeba Anna (Polibek pro Annu), nebo Jane (L. A. Candy). Přiznám se ale, že bych radši ten reálný svět, než svět plný příšer. Určitě bych hrozně rychle umřela a ani si ho pořádně neužila.

Názor na nakladatelství

To jsem jednou takhle byla ve sprše a napadlo mě napsat něco o pár vybraných nakladatelstvích. Něco v tom smyslu, co si o nich myslím a podobně. Rozhodně jsem nevybrala všechna, to by byl článek kilometr dlouhý a navíc se všemi nemám zkušenosti. To je jasné. Předem chci upozornit, že se bude jednat o mé zkušenosti a o moje myšlenky, pokud budete mít na něco odlišný názor, určitě se nebráním nějaké diskuzi v komentářích. Za každou zkušenost a názor budu jen ráda. Takže, vybrala jsem si celkem sedm českých nakladatelství, některá jsou větší, jiná menší, ale všechna vydávají knihy, které čtu a které čte většina čtenářů mého blogu (alespoň doufám).
Nejdřív něco na rozjezd. Baronet je nakladatelství, od kterého doma moc knih nemám, vlastně myslím jenom jednu a to Annu krví oděnou. Každopádně to ale vypadá, že toto nakladatelství chystá další super knihu a to Dech. Co se té jedné knihy od nakladatelství týče, tak jsem byla spokojená, překlad se mi líbil, jsem ráda za ponechání originální obálky a i cena byla přijatelná. Až naberu více zkušeností, tak vám dám vědět, pokud na to samozřejmě nezapomenu.
Jako další jsem vybrala nakladatelství BB/Art, které vydává spoustu zajímavých knih a hlavně za hezké ceny. Navíc jsem vždycky ráda, když nějakou knihu od tohoto nakladatelství najdu levně v Levných knihách. Toto nakladatelství se mi líbí, nechává knihám většinou originální obálky a vždycky je z čeho vybírat. Má opravdu zajímavé tituly, některé by možná zasloužily větší reklamu, ale i tak si myslím, že jsou na správné cestě. Snad jenom jednou se mi stalo, že se mi kniha od BB/Artu nelíbila a byla to Hra lží, ale jinak jsem s knihami spokojená.
CooBoo jistě všichni velmi dobře známe. Tato součást Albatros media vydává knihy jen pro mladé a ty „skoro dospěláky“. A v poslední době se hodně rozjelo. Každou chvíli narážím na samé pecky, které mají nádherné obálky a ještě krásnější obsah. Navíc se mi líbí, jak redaktoři komunikují se čtenáři na facebooku. Pracují tam příjemní lidé a já jsem hrozně ráda (to se snad ani slovy nedá vyjádřit) že s nimi mohu spolupracovat. CooBoo je jedním z mých top favoritů.
Jako další jsem si vybrala Fantom Print, který vydává dobré urban fantasy. Například taková Mercy Thompson, Kate Daniels, Noční lovci a určitě i další, na které si nevzpomenu. Sice tyto knihy tak trochu pokulhávají na obálkách a dělají je méně atraktivními, ale ten obsah určitě stojí za to. Doufám, že si brzy doplním svoje série.
Fortuna Libri je malé nakladatelství, které se ovšem velmi rozjelo svojí edicí Fortuna Teen. Co chvíli můžeme vidět, že se chystají nové kousky a většinou velmi povedené. Internetovým stránkám bych ovšem vytkla to, že se tam neobjevují přesná data vydání nějakých knih, určitě by to spoustu čtenářů ocenilo. Do budoucna vidím v tomto nakladatelství opravdu velký potenciál, protože se hezky rozjelo, alespoň co se knih mnou čtených týče.
Na řadě je Fragment, který vydává ohromné množství knih z různých žánrů a pro různé věkové skupiny. Zde si opravdu vybere každý. Ať už se chce člověk dobře pobavit, napnout, nebo se připravit na zkoušky na vysokou školu nebo k maturitě. Najdete zde opravdu od všeho trochu, nebo spíš více, což je dobře.
A jako poslední mám Knižní klub, který podobně jako Fragment vydává spoustu různých knih. Určitě teda na poli YA literatury. Nakladatelství vydává spoustu skvělých sérií, které určitě stojí za to přečíst.
Vidím, že jsem nebyla ani trochu kritická, ale co, já mám ta nakladatelství ráda a jsem ráda, že mohu číst jejich knihy. Ať už s nimi spolupracuji, nebo ne. V těchto nakladatelstvích si každý fanoušek té literatury pro mladé dospělé určitě najde své a nebude litovat. Doufám, že jsem vás neunudila k smrti, ale prostě mě to napadlo, tak jsem to sepsala. Pokud máte nějaké názory, tak sem s nimi, určitě si je ráda přečtu!

Já a psaní recenzí

Jelikož hodně čtu, vedu si knižní blog a na přečtené knihy píšu recenze, tak jsem vám chtěla představit můj postup, jak vlastně to psaní recenzí probíhá u mé maličkosti. Každý to má určitě jinak a zná různé fígle, proto mě napadlo sepsat, jak je píšu já. Jestli to teda někoho zajímá že (:D). A i kdyby ne, tak to stejně napíšu, aspoň pro dobrý pocit.
Na začátku si samozřejmě přečtu knihu, to je jasné, o tom žádná. Pak nastávají takové dvě fáze, nebo spíš dva typy psaní recenze. První typ spočívá v tom, že musím recenzi napsat okamžitě, nebo bych se k ní nikdy nedokopala a pak nevěděla, o čem psát. Většinou se mi to stává u knih, které se mi třeba moc nelíbí anebo líbí, ale je hodně těžké o nich něco napsat. To prostě musím hned, nebo zapomenu i to málo, co si pamatuji  U tohoto typu se mi buď recenze rodí v hlavně přímo při čtení, nebo bloumám pak u počítače, co vlastně napsat. Pustím si písničky, najdu obrázky, připravím si šablonku na recenzi a pak se modlím, aby aspoň něco vyšlo. Něco, co vám čtenářům stojí za přečtení. Někdy se to hold nepodaří a s recenzí nejsem spokojená, ale vím, že nic lepšího by mě stejně nikdy asi nenapadlo.

No, potom jsou tu takové knihy, jejichž zrecenzování si musím promyslet a nechat je tedy dva tři dny odležet, aby mělo nějaký význam je vůbec psát. Jenže občas se mi to nahromadí bohužel tak, že mezi akutními recenzemi (první typ) jsou recenze na odležení a prostě se to hromadí a hromadí, až jsem z toho pak v čudu. Zapojuji pak mnoho mozkových závitů. Tak to byly typy, teď koukneme na ten samotný proces.
Samozřejmě si s sebou vezmu k počítači knihy, které chci zrecenzovat a otevřu si Word. Připravím si nadpisy odstavců, abych věděla, o čem budu vlastně psát. Mám ráda, když si to roztřídím, protože pak nepíšu jedno přes druhé a tak nějak mi to jde samo. Ale ještě předtím si v blogspotu připravím šablonku, najdu si obálku, anotaci, různé doprovodné obrázky, no určitě to znáte. Až potom se vrhnu do samotného psaní recenze, samozřejmě za doprovodu nějaké té hudby, o tom žádná. Nejsem ten typ, kterému psaní recenze trvá nějak extra dlouho, většinou mám jednu za půl hodiny napsanou. Někdy to trvá trochu déle, hlavně když se zaseknu na facebooku, ale jinak to není nijak zdlouhavý proces. Většinou už mám v hlavě vymyšlené, co chci vlastně psát. Samozřejmě to pak upravím, ale ten hrubý koncept tam je. Takové ty důležité myšlenky, které nechci zapomenout. Pak jen dopíšu omáčku okolo, která se mi zdá také podstatná a recenze je více méně na světě.

Nemám ráda, když mám v recenzích překlepy, i u recenzí jiných blogerů se mi to nelíbí. Proto si recenzi nejméně třikrát přečtu v náhledu a až potom je připravená k publikaci. Přečíst si po sobě něco je základ, jinak pak může čtenář nalézat spoustu opakujících se slov, překlepů a podobně. Prostě pořádně zkontrolovat, i kdyby v tom měl být třeba několik desítek minut odstup. Někdy se ale stane, že člověk chybu přehlédne, ale pak jí najde a rychle jí opraví, a doufá, že si jí moc lidí nevšimlo. Zkrátka nemám ráda překlepy v recenzích a snažím se jim vyhýbat. Narážím na ně u hodně blogerů a není to pro mě nějak atraktivní.
V zásadě nevyzrazuji žádné spoilery, to pro mě není recenze, pokud se nejedná o desátý díl stodílné série, to je jasné. Prozrazování děje tam prostě nepatří, a když, tak s nějakým označením, aby si toho čtenář mohl všimnout. Osobně jsem si u svých recenzí žádného prozrazení nikdy nevšimla, snad se nepletu.
Nedělám rozdíl v tom, jestli se jedná o recenzi pro nakladatelství nebo o recenzi na knihu, kterou jsem si sama pořídila. Všechny mé recenze jsou stejné a mají jistý řád. Nemám ráda, když je v něčem chaos a proto nedělám žádné rozdíly. Recenze pro nakladatelství je jako každá jiná na mém blogu.
Co se délky recenze týče, snažím se je mít tak na jednu stránku ve Wordu, někdy to nevyjde a je trochu delší a jindy zase kratší. Ale ta jedna stránka je si myslím tak akorát. Někdy není dobré toho napsat až příliš, člověk se v tom snadno zamotá a tak. Navíc občas stačí pár výstižných odstavců a je hotovo.
Tak takhle nějak probíhá moje psaní recenzí, čemu se vyhýbám a podobně. Rozhodně se nejedná o žádný návod, jak psát recenze, na to si myslím nejsem dost kompetentní a nedělám ze sebe bůh ví co. Třeba se najde někdo, kdo je na tom se psaním recenzí podobně jako já. Jak probíhá váš proces psaní, máte nějaký speciální rituál nebo tak? Dejte vědět, třeba ho využiji a moje recenze budou lepší.

Jak to vlastně chodí v nakladatelství při výběru recenzentů? Čeho se nebát a na co si naopak dát pozor při žádosti o spolupráci? A mnoho dalšího.

Většina z nás to jistě již vyzkoušela, několik z nás ještě čeká na odpovědi, někdo se k tomu ještě neodhodlal. Ano, jedná se o recenzní výtisky různých knih od různých nakladatelství. A také o to, jak to vlastně nakladatelství vidí, probírá a hodnotí, než odpoví. A tak nějak vůbec všeobecně o té spolupráci.

Někdo si už jistě prošel tím, že se nejdříve potil s různým zjišťováním a ujišťováním. Poté se dřel s e-mailem a před odesláním raději zavřel oči a teprve až potom klikl na tu zákeřnou ikonku. Úleva ale ještě bohužel nepřichází. Nyní nastává čas čekání na odpověď, na odpověď, která by mohla vaše blogerství posunout zase o kousíček dál. Jenže nikdo pořádně nevíme, co se vlastně odehrává u „těch druhých“, kteří mají náš osud v hrsti. Podle čeho si nás vlastně vybírají a jaký proces je k tomu vede. To je pro většinu záhadou.

Delší dobu mi to vrtalo hlavou, až jsem se jednoho dne rozhodla, že napíši do několika nakladatelství a pokusím se pro vás zjistit, jak to tam vlastně chodí. Nejdříve jsem si musela sama pro sebe zformulovat, jak se vlastně budu ptát a co všechno do svého e-mailu zahrnu. Otázky jsem odeslala hned do několika nakladatelství. Na e-maily jsem pak čekala se zatajeným dechem. 
Chápu, že některá nakladatelství pravděpodobně nemohou na takové otázky odpovídat, ale přesto, když mi přišel první e-mail s omluvou, začínal mě polévat strach z toho, jestli tento článek vůbec vznikne. To bych ale nebyla já, abych nějaké ty informace nezjistila :). Článek je celkem dlouhý, proto najdete více v pokračování :).

Je dobré vědět:

Každý z nás (knižních blogerů) si musí uvědomit, že do každého jednoho nakladatelství chodí tolik dotazů o spolupráci, určitě si to množství ani nedovedeme představit. Je tedy náročné pro každého toho PR a podobného pracovníka odpovědět okamžitě. Někdy se té odpovědi můžeme dočkat i za měsíc, ale to přeci není vůbec důvod k panice. Všichni jsme lidé a tudíž potřebujeme nějaký ten čas. Navíc k odpovídání e-mailů mají pracovníci nakladatelství i jinou práci, kterou musí ve své pracovní době zvládnout a určitě jí není málo. Toto je jedna z věcí, které je potřeba si uvědomit a nezačít panikařit, když mi někdo druhý den neodepíše na žádost o recenzní výtisk. Většinou to má na starosti totiž jen jediný člověk.
Myslet musíme také na to, že některé nakladatelství má jen omezený počet recenzních výtisků, které může posílat a proto se nám třeba někdy ani nedostane. Výtisky mohou být dopředu “rozebrány a zamluveny”. Zkusit to tedy poté můžeme u jiné knihy.
Tento bod jsem možná měla napsat ihned na začátku, ale hold bude tady. Někdy není důležité, jak e-mail do nakladatelství napíšete. Nemusíte se tedy bát, pokud jste moc formální, ale zase všeho s mírou. Důležité ale rozhodně je zkontrolovat si po sobě nějakým způsobem gramatiku. Protože ne každé nakladatelství potěší, když se jim “Po výkendu ozvete.” Toto může být velkým bodem neúspěchu u většiny blogerů. Jasně, nejsme guru přes gramatiku, ale takové ty opravdu viditelné věci si ohlídat musíme. Nepůsobí to zrovna dobře a nedělá to hezkou vizitku.
Pro někoho je také důležitá spíše úzká skupinka lidí, kterým nabídne spolupráci. Není nutné bavit se jen o tom, jaký recenzní výtisk mi kdo poskytne. Není přeci od věci (pokud nám to člověk, se kterým spolupracujeme umožní) napsat i jak se nám daří a jen tak poklábosit o knihách. Jsme přeci jen všichni lidé a někdy i mně lezou ty formální dopisy ušima :D.
 Další bod, který jsem měla napsat hned v začátcích. Tím bodem je jistá praxe s psaním recenzí a blogováním o knihách. Všichni jsme prošli nějakým tím začátkem a když se teď díváme na první recenze tak kroutíme hlavou (:D). Proto je třeba dobré, pokud začínáte, poslat svojí recenzi “staršímu” blogerovi, aby vám na ní dal svůj názor, tohle určitě každého posune. Já sama jsem své recenze nějaké posílala dřív na přečtení Syki (snad mi to teda pomohlo). Není špatné si zjistit názor ostatních předtím, než se budu snažit navázat spolupráci. Rozhodně tu nechci dávat rady, jak psát recenze, sama to pořádně neumím (:D) a je o tom spoustu jiných článků na internetu.Nejdůležitější je najít svůj styl a ten prak prezentovat.

Trocha administrace:

Určitě se nemusíte bát, že by se váš e-mail ztratil v nenávratnu. Pokud ho ovšem nějaký systém neoznačí jako spam, což by bylo opravdu nemilé. Ale nebojte se. Když už e-mail dorazí k příslušnému člověku, je většinou na něm, co s tím podnikne. Většinou se svým blogem skončíte napsáni na papírku s nějakou tou poznámkou.
Zkrátka a dobře budete nějakým způsobem “zařazeni”, buď třeba ano, ne, možná, musí se trochu zlepšit, víc začíst. Ale toto pak většinou dorazí i v odpovědi na váš e-mail.
 Někdy se stane, že odpověď na váš e-mail ani nedorazí, teď si jen domyslet, proč. Jestli se někde ztratil v kyberprostoru nebo ho záměrně smazal ten dotázaný. Já osobně to dělám tak, že raději po nějaké době napíši ještě jednou. U nakladatelství, se kterými spolupracuji se nebojím, že by můj e-mail záměrně vyhodili, někdy se chybka vyskytne. Ale když chci navázat novou spolupráci, pak po “ne”odpovědi na druhý e-mail se už radši ani nesnažím.

Co je to ten recenzní výtisk:

 Možná se zdá hloupé, že píši zrovna o tom, co je to recenzní výtisk, ale vsadím se, že spousta lidí nad tím ještě tápe, ale bojí se otevřeně zeptat. Někdy je dobré si připomenout, že když se zeptám, budu možná pět minut vypadat jako idiot, ale když se nezeptám, tak budu idiotem po celý život. Takhle nějak zní to rčení :D.
 Co já chápu, tak recenzní výtisk je kniha, buď v papírové, nebo elektronické podobě, kterou poskytují autoři a nakladatelství jisté skupině lidí, kteří knihu následně přečtou a někde veřejně hodnotí. Můžeme buď dostat “hotovou” verzi knihy, která je k mání na pultech knihkupectví, nebo se nám může poštěstit a nakladatelství nám dá možnost přečíst si knihu ještě před vydáním. To bývá většinou v elektronické podobě, nebo vytištěné “normálně”, jako třeba přednášky (:D).
 Spolupráce s nakladatelstvím dává recenzentům jistá práva a povinnosti. Recenzent dostane vybranou knihu, má právo si jí vybrat (pokud mi není nabídnuta jenom jedna na výběr) a jeho povinností je do nějaké doby napsat na danou knihu svůj názor, tedy recenzi. Práva a povinnosti mají samozřejmě i nakladatelé a autoři, který recenzentům výtisky poskytují. Mají právo vybrat si, komu budou své knihy zdarma dávat. Vyplývá z toho, že se jedná o jistou dohodu, kdy odměnou pro recenzenta je hmotný statek a pro nakladatelství zpětná vazba na jejich knihu. Peníze zde nehrají žádnou roli, tedy pro recenzenta. Nazvala bych to výměnným obchodem.
 Na facebooku se objevila jistá aféra, že by si recenzenti jednoho nejmenovaného internetového knihkupectví měli platit vybranou knihu na recenzi i náklady na dopravu. V tom případě už se ale bohužel nejedná o recenzní výtisk, protože koupit knihu si každý může v knihkupectví nebo někde jinde na internetu.

Mé slovo závěrem:

 Tak toto by bylo asi celé, snažila jsem se zjišťovat informace po nakladatelstvích, nějakých se mi dostalo, nějaké jsem napsala z vlastních zkušeností. Možná je tenhle článek už trochu výkřik do tmy, ale byl v mých konceptech takovou dobu, že jsem si k němu vytvořila jistou citovou vazbu a nerada bych ho házela do koše.
 Tohle jsou myslím informace, které se prostě jen tak neztratí a je dobré mít je někde sepsané, vždycky se najde někdo, kdo s něčím začíná a zde by mohl (doufám) najít odpovědi na několik málo otázek. A kdyby náhodou nenašel, tak mi tohoto článku vůbec není líto! (:D)
 Určitě jsem na spoustu věcí zapomněla a mnoho informací třeba ani nevím, každopádně je tohle dobrý začátek a když se mi někdy v budoucnu naskytnou nové informace, tak se o ně s vámi určitě podělím.
 Sama nejsem génius, ale s postupem času mám už nějaký přehled. Přiznám se ovšem, že na začátcích mého blogování by se mi tyto odstavce jistě hodily. Rozhodně si nemyslete, že se snažím být něčím víc, to vůbec. Jen mi to prostě vrtalo hlavou, ta jsem se zeptala. Nejsou to žádné rady typu “Hoď tam kostku másla.” Takovým způsobem snad ani radit neumím, proto se taky snad nikdy neuchýlím k článku o tom, jak psát recenze (:D). Přijde mi, že to totiž není v mé kompetenci, abych až takovým způsobem někomu radila, protože sama na to nejsem žádný expert.
 Doufám, že jsem vás článkem neunudila k smrti a že se najde alespoň jeden člověk, pro kterého bude jistým přínosem, byť i malým (:D). Vaše komentáře a názory samozřejmě ráda uvítám :).

Zimní dumání (8)

Dumání Knižního doupěte
Knižní blogy

A je to tady, poslední příspěvek do Zimního dumání, se kterým jsem pozadu (jako v poslední době se vším). Dnešní téma je docela riskantní, protože si svým názorem můžu získat spoustu nepřátel (:D), ale každý máme hold svůj vlastní názor na blogy a já tu tedy vyjádřím ten svůj. Vzala bych to asi od halo efektu, přes obsah blogu až po osobnost blogera. To jsou asi takové tři prvky, díky kterým na nějaké blogy chodím a na jiné zase ne. 
Pro každého návštěvníka různých blogů je určitě důležitý první dojem, zkrátka, jak na něj daný blog zapůsobí. Není od věci, že méně je někdy více. Tak je tomu určitě i u vzhledů. Takovým extrémem může být určitě světlé pozadí s neonově zeleným textem, který se prostě nedá přečíst a čtenáři akorát kazí oči. Já se svojí minulostí, kdy jsem dělala vzhledy na webové stránky a podobně, mám jistý cit pro tyto věci, a proto mě opravdu mrzí, když musím z blogu odejít, protože mě bolí oči. Z mého pohledu tedy vzhled hraje jistou velkou úlohu
Rozhodně sem patří také přehlednost samotného blogu. A celkově prostě taková ta atmosféra, která z blogu dýchá, dělá své. Když se někde necítím dobře, tak už tam znovu nepřijdu. Nesmím určitě zapomenout na to, že je tady u nás ohromné množství knižních blogů, na tom by nebylo nic špatného, kdyby jich spousta neměla téměř totožný design, v tom se pak totálně ztrácím a vůbec netuším, kde to vlastně jsem. Každý blog by měl být svým způsobem originální a měl by v sobě nést osobnost blogera, který blog vlastní. Proto nerozumím tomu, že spoustě lidem nevadí, že mají téměř na 90% stejný design jako deset dalších blogů. Můžete si říct, že se mi to mluví, když umím s PhotoShopem a dělám si design sama, ale nikdy není pozdě se něco naučit a udělat si něco svého, originálního. Občas i pouhý název blogu (myšleno jako design) postačí a blog se stane něčím zcela jiným a originálním. 
Obsah blogu by mě měl také něčím zaujmout. Mám ráda články, kdy se čtenář doví něco o autorovi blogu a nečte jenom samá meme, která jsou publikována zcela automaticky a bloger si s nimi nedal téměř žádnou práci. Proto se i já sama zapojuji třeba do Dumání anebo píši do své rubriky „Myslela jsem totiž“, abych se čtenářům představila se svými názory a také s tím, jaká vlastně jsem. To o blogerovi udělá určitý obrázek a lidé si ho pak lépe zapamatují. Je pak příjemné si přečíst, že někdo má na nějakou věc podobný názor jako vy. Tím jsme si v tom oceánu zvaném internet hned o trochu blíž
U obsahů jednotlivých článků, recenzí apod. mám také jistě ráda určitou originalitu a přehlednost. Jakmile pro mě není článek přehledný a upravený, tak mám jistou averzi k jeho čtení. Každý si ovšem musí najít ten svůj styl, který mu sedne. Hlavní je být svůj a ve článcích nekopírovat jiné
No a jako předposlední bych zmínila osobnost blogera. Přiznám se, že se v tom všem dnes hodně ztrácím. Spoustu blogů si nedokážu přiřadit k různým přezdívkám a občas ani nevím, kde jsem. Je jen málo blogů, kde jsem si naprosto jistá, o jaký ksicht (to je bráno s humorem, vtipně, bez urážek) se jedná. Určitě je to blog Nikki Finn, Syki, Abyss, Willindy, Kath, Vendey, Davida, Kristiany Alex, a to je pravděpodobně asi tak všechno. U ostatních blogů prostě nevím, kdo je kdo a kde vlastně jsem. Zmínění blogeři na mě dýchají svojí osobností a vím, co od nich můžu očekávat. Občas možná s jejich názory nesouhlasím, ale to je v pořádku, protože jindy se zase shodneme a no však víte. 
Od blogera je také důležité, aby odpovídal na racionální komentáře a dotazy. Racionální píšu záměrně, protože občas se objeví takový dotaz, který prostě nechápu a mažu ho. Není těžké si něco najít na google ;). I já sama se snažím na komentáře odpovídat. Upozorňuji ale, že odpovídám do svých článků, protože mi přijde zbytečné odpovídat k někomu na blog, to bych se pak ztratila a po chvíli bych nevěděla, na co vlastně odpovídám a o čem je řeč. 
Také mám ráda, když si s blogerem můžu popovídat třeba na facebooku, ale ne jenom o knihách, ale tak nějak o všem možném. Abych nezapomněla, opravdu nemám ráda, když si mě nějaký bloger přidá na facebooku a pak díky mému názoru si mě raději odebere, protože jsem se ho snad něčím dotkla. Když už si mě chcete přidat, tak si radši zjistěte, jaké mám názory, co se mi líbí a co se mi nelíbí. Pak to vypadá opravdu trapně, když si mě z přátel někdo takový odebere (a trapně to nevypadá z mé strany). 
Teď ještě takové drobnosti, jako věci, které se mi na knižních blogách nelíbí a možná i líbí. Určitě bych zmínila videa, která se teď šíří jako chřipka. Nemám je ráda a nelíbí se mi. Tím ovšem nikomu nezakazuji, aby si je dělal, je to čistě blogerova věc (vím, že někteří ze zmíněných blogerů nahoře dělají videa, ale aspoň k nim přidají svůj text a nemají blog jenom o videích). Ale na blog, kde je to samé video a žádný napsaný článek od autora, prostě nechodím. Když už videa, tak třeba s doplněním fotek, protože ne každý má výdrž se na video koukat. Většinou jsou totiž hodně nudná a prostě mě nebaví. Kdybych se sama někdy odhodlala natočit video na blog, tak bych pak blog rozhodně nepředělala na video blog, nechtěla bych své čtenáře ochudit o normální články. Jediná videa, která se mi líbí, jsou od Davida, protože ten do nich dává šťávu a upřímně, nikdo se mu v nich nevyrovná. Jednou jsem se takhle na jedno podívala (od jiného blogera) a měla to být recenze, no moc jsem se toho nedozvěděla, takže ani nevím, jestli bych si ve videu doporučovanou knihu přečetla. 
Ještě bych zmínila aktivitu (já mám v poslední době sice co kecat, ale tak :D), protože ta je velmi důležitá. Pokud blog měsíc stojí a autor na něj nepřispívá, tak je to rozhodně špatně. Sama teď díky zkouškovému nejsem nějak přehnaně aktivní, každopádně se to vždycky snažím dohnat, a když, tak komunikuji se čtenáři na facebooku. 
Tak, to byl můj poněkud delší poslední článek do Zimního dumání. Teď se přiznejte, kolik z vás jsem urazila :D. Neříkám, že každý je špatný a žádný blog se mi nelíbí. Ale ani nikdo není dokonalý. Každý má své mouchy, ale jsou prostě blogy, na které moc ráda chodím a pak ty, o které nezavadím pohledem. 
PS: doufám, že jsem napsala všechno.