Kecky pecky (8): Moje blogerská kancelář

Každý správný knižní bloger potřebuje ke svému blogování tři základní věci. Tou první jsou samozřejmě knihy, na tom se určitě shodneme. Co by to bylo za knižního blogera, kdyby neměl knihy, ať už na poličkách, nebo ve čtečce. Bez knih by se každý z nás mohl jít zahrabat, pokud píšete recenze na knihy, samozřejmě. Každý z nás může mít knih, kolik jen chce, ale přiznejme si, nikdy to nebude dost. Vždycky budeme chtít další a další, nehledě na to, že svým příbuzným ztenčujeme místo k životu. Tak to je.
Já už jsem kvůli svým knihám musela vzít ségře její místo na poličkách. Táta totiž ještě nebyl schopný nám přidělat ty poličky, o kterých jsem možná kdysi dávno mluvila. Pořád leží v ložnici, stejně tak nová tapeta. No, tak jsme se jednou se ségrou rozhodly, že z její strany stěny odšroubujeme skleněná dvířka a voalá – hned mám další tři poličky. To nemluvím o dvou malých poličkách, které jsem si přivlastnila v obývacím pokoji. Jsem zvědavá, jak to půjde dál.

Další věcí je samozřejmě nějaké naše oblíbené místo, kde rádi čteme. Každý má to svoje, ale jelikož je tohle příspěvek o mé maličkosti, tak vám povím o tom svém oblíbeném. Je jím samozřejmě moje postel. Tam přečtu tak devadesát procent všech svých knih. Já jsem totiž takový spáč, hrozně ráda odpočívám a ležím a tak. Nejlepší kombinace je, když si vlezu do pyžama, zalezu do postele, vezmu si knihu, chvíli čtu, pak jí položím na stůl. Hodím hubu ke zdi a v klidu spinkám. Jak je teď léto a občas je i venku dýchatelno, čtu na balkóně. Nohy opřu o zábradlí a jedu. Nejlepší je to na večer, kdy už není venku tak hrozně a vydržím tam déle než deset minut. Občas, když se nedá nic dělat, tak čtu na záchodě, nebo ve vaně, to určitě znáte. Ale vládne prostě postel, nemůžu si pomoct.

A tím posledním bodem, snad nejdůležitějším pro knižního blogera, ale i pro všechny ostatní blogery, je místo, kde blog vzniká a tím místem je stůl s počítačem. Jak jinak, samozřejmě. A o mém stole je i dnešní příspěvek. Vždycky, když přečtu nějaké knihy, tak si je přenesu k počítači na stůl. Počítač totiž nemám v pokoji, tam by se nevešel. Jelikož ale máme ohromně dlouhou chodbu – tak sedm metrů – trůní stůl s počítačem tam. Já vím, je to divné, ale je to tak a už jsem si na to zvykla. Navíc tu mám svůj klid, znáte to. No, prostě si tam donesu knihy, položím je tam a pak píšu a píšu články, které se vám ukazují na blogu. Většinou na stole vládne ohromný bordel, protože toho hodně potřebuji.

Takže takhle nějak vypadá moje kancelář. Vím, není to nic moc, ten stůl máme doma už asi šest let, nebo i více, teď to asi neřeknu přesně. Je to takový ten obyčejný stůl se skleněnou deskou, ale zatím mi vyhovuje, mám na něm všechno, co potřebuju. Tady teda vzniká můj blog a vůbec tady dělám tak nějak všechno. Můžete vidět super hrníček s tématem Twilight, který mě a ségře (každá má svůj) kdysi koupila mamka. Mám v něm propisky, fixy, nůžky, pravitko a tak. Vedle je pak moje “školní” hromádka, která je teď o prázdninách docela malá. Během semestru dokáže ale narůst docela dost velkých rozměrů, protože si pořád něco tisknu, znáte to. Nahoře u repráků mám nějaká CDčka, lepíky, sluneční brýle. Pak klasicky lampička a půllitr s vodou, který nesmí chybět. Monitor vypadá, že je nějaký malý, ale ve skutečnosti to není až takový drobeček. To by se pak o tom půllitru mohlo říct, že je to štamprle.

Pak mám u stolu taky takový šuplík. Můžete si ho všimnout, nad ním leží moje peněženka a mobil. Tam se najde věcí, to by jeden nevěřil. Mám tam snad všechno možné. CDčka, kalkulačky, kabely, starý foťák, sešívačku na papíry, děrovačku na papíry, rozešívačku na papíry, izolepu, obvaz, krejčovský metr, no prostě je tam toho haba kuk. Pod stolem mám krabici, kde mám proteinové nápoje, které jsem dostala na recenzi. Ještě je nemám všechny vypité, ale to nevadí. A ještě úplně dole pod stolem leží moje činky.

Takhle tedy nějak vypadá moje blogerská kancelář. Samozřejmě, že tady jenom nebloguju. Na počítači dělám i jiné věci a taky se u toho stolu učím, když je tedy škola. Pak tady taky cvičím, protože si na počítači pouštím videa, abych měla podle čeho cvičit. Vídíte pod monitorem takové to obdélníkové? Tak to jsou super lepíky a hned vedle toho je takový malý “bobek”, tak to je moje vítězná nutrie, kterou jsem našla v kinder vajíčku. Fandila s náma při MS v hokeji, ale moc vítězná teda nebyla, nevadí, snad příští rok. Pak pod nutrií je taková umělohmotná věc, která nevím, jak se jmenuje, ale vždycky, když jsem u počítače, tak jí žmoulám v ruce, protože já prostě pořád musím něco žmoulat. Dřív jsem tam na žmoulání měla kancelářskou sponku, ale tu mi asi máma vyhodila, protože jsem jí jednoho dne nemohla najít.

Toto je prosím ona slavná “vítězná nutrie” (btw. nevím, jestli je to fakt nutrie)

A jak vypadá vaše blogerská kancelář? Připravila jsem pro potencionální zájemce bannerek, pokud budete chtít taky představit svojí kancelář. No, já tomu furt říkám kancelář, přitom je to jenom stolek, kde mám většinu času strašný svičník. Když já všechny ty věci potřebuju! Vysvětlete to ale mojí mamce.

Kecky pecky (7): Mount Everest zdolán

Netradiční příspěvek o mém studiu. Před nějakou dobou nám začalo zkouškové období, a určitě to znáte, samé učení, termíny a všechno možné. Musím se pyšně pochlubit, že už mi chybí jenom jeden zápočet a oficiálně ukončím druhý ročník vysoké školy. A budu se moct pustit do třetího, nepíšu s chutí, protože to s chutí nebude. Ale to nevadí.
Každopádně, v prvním ročníku jsem měla problémy s jedním předmětem, až mě to dohánělo k šílenství. Určitě to někdo znáte. Prostě jsem se učila jako blbec, ale nešlo to a ani na třetí pokus se mi to nepodařilo. Byla jsem z toho fakt v háji. Tak jsem si ten samý předmět pak musela zapsat ve druháku v letňáku. Zase jsem se učila jako blázen a byla nervózní před testem jak nevím co. Když jsem test dopsala, tak jsem měla dobrý pocit. Ale pak přicházelo takové to, tohle mám špatně a už se to hromadilo. Potřebovala jsem získat aspoň 12 bodů z dvaceti, abych ten zápočet měla. Čekala jsem na výsledky ten den až do půlnoci, protože říkal, že je tam dá. Už jsem byla hodně otrávená. Ráno jsem se podívala a bylo to tam 15 bodů. Málem jsem udělala díru do stropu, jak jsem byla ráda. Kdybych to totiž nedala, tak jsem se mohla se studiem rozloučit.
Ten předmět byl fakt na pytel. Musela jsem se naučit sídla a provozovny a předmět činnosti 220ti firem. K tomu pak ještě další věci a fakt to bylo otřesný, měla jsem z toho hlavu jako horkovzdušný balón. To učení se ale vyplatilo. Ani nevíte, jak jsem byla šťastná, když jsem tam ten výsledek viděla. Ono by to nebylo tak hrozné, kdyby ten učitel v testech vynechal možnost za d) žádná z výše uvedených není správně, to pak člověka hrozně zmate a já jsem zmatkář. Nejradši mám testy, kdy píšu otevřené odpovědi anebo je tam jenom a, b, c, bez nějakého debilního déčka.
Tímhle ale můj boj nekončí, protože mě čeká ještě jedno opakování předmětu se stejným učitelem, tzn. podobný test. Ale tohle pro mě byl úspěšný výstup na Mount Everest. Ve třeťáku si pak dám K2, tak už není tak hrozná.
Jsem ale blázen, protože jsem si toho učitele dala jako vedoucího bakalářské práce. Ale ukázalo se, že to není až takový vy-víte-co. Všechno mi poslal a tak. Prostě pohoda, nemusela jsem nic vymýšlet. Teď to samozřejmě ještě napsat, to už bude jiná, ale víte jak. No, chybí mi ještě jeden zápočet, tak já se jdu učit, abych to dala a mohla mít konečně nějaké prázdniny.

Kecky pecky (6): VeEee v nemocnici =D

Jasně jasně, vím, s tou rukou vás pořád otravuju, jenže tu jsou zážitky, o které jsem se s vámi prostě chtěla podělit a které jsou fakt vtipné. Chtěla jsem tenhle článek napsat už hrozně dlouho, ale nějak jsem se k tomu pořád nedostávala a nedostávala. Teď mám konečně trochu času (čti krátkou pauzičku od učení) a tak jsem se na to vrhla.
Zkrátka a dobře jsem si kdysi dávno cosi provedla s prstem a měla jsem ho asi měsíc v sádře. Pak jsem se statečně vydala na ortopedii, kde jsem se dozvěděla, že budu muset na operaci, protože mám nádor v kosti, který musí ven a být nahrazen kostním štěpem. Tak jsem opět statečně čekala, až si mě pozvou. Tak se tomu stalo na den 16. dubna, tedy na má 21. narozeniny = byla jsem hrozně nadšená a skákala z toho do stropu (ironie). Nadešel den D a tak jsem jela. Celý den jsem se válela v nemocničním lůžku v džínech, protože jsem musela počkat, než půjdu za anesteziologem, aby mi řekl, co a jak. Když jsem se dočkala, tak jsem se dozvěděla, že mi nakonec nedá celou narkózu, ale jenom blok. Proč ne.
Je druhý den ráno a já napjatě vyčkávám, než si pro mě přijede ten sanitář, aby mě odvezl pod kudlu. Dočkala jsem se a jela. Nahatá jenom v andílkovi, bylo mi fakt trapně :D. No, dostala jsem se na předoperační sál, nebo jak se tomu říká. Tam mi ta nejhodnější sestřička na světě (a to myslím vážně) dala kanylu a pak přišel anesteziolog a začal mi v podpaží hledat nerv, aby mi umrtvil ruku. To vám byl zážitek 😀 ještě teď se tomu směju, jak mi ta ruka úplně megálně cukala o to lehátko :D. No pak mi zmrtvěla a jak jsem jí necítila, tak jsem se s ní pořád bouchala do obličeje, než mi jí sestřička dala pod takovou plachtu. Pak přišel můj doktor a řekl, že mi to řízne tady a já mu řekla, že je mi to jedno.
Jede se na sál, kde se mě ptají, kam chodím do školy, tak odpovím a pak si vybavuju, že říkám „Já se sama nepřesunu“. Měla jsem se totiž přesunout na jiný lehátko, abych mohla dospat. No prostě super. Pak už jsem byla na pokoji. A tam byla sranda. Byla jsem úplně zblblá, furt jsem se bouchala tou rukou do ksichtu :D. A musela jsem se ještě asi desetkrát ptát slečny, co se mnou byla na pokoji, jestli jsem fakt volala mamce a jestli se mi to nezdálo, prostě trapas :D.
K večeru se mi pak ruka probudila a myslela jsem, že umřu. Neumřela jsem, ale ráno jsem se probudila a na polštáři jsem měla totální kolo krve. No a pak jsem jela domů a ruka furt krvácela, nikomu to nebylo divný. Takže jsem pak kvůli popraskaným vnitřním stehům musela po dvou týdnech na šití, takže se mi to všechno hezky protáhlo. Teď tam mám ještě kus té zelené desinfekce a hnusnou růžovou jizvu. A malíček furt nemůžu ohnout pořádně do pěsti. Snad mi doktorka napíše rehabilitace :D.
+ pěknej pokoj s plochou televizí, hifi-věží a DVD přehrávačem
+ balkón
+ hodný sestřičky
+ hoooooooodně spánku
– záchod a sprchy na chodbě, ne na pokoji
– sesterna hned naproti, takže rambajs a noční mejdany
– hnusný jídlo
– doktor kterej nepozná, že něco není v pořádku, když mi ruka tak hodně krvácela
– možná tam půjdu znova

Kecky pecky (5): Já a seriály

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co dalšího vám v Keckách o sobě prozradím, jelikož nikdo neměl žádné extra přání, tak se v dnešním příspěvku zaměřím na seriály, které sleduji nebo jsem sledovala v minulosti (snad si vzpomenu na všechny). Možná jich bude trochu víc, ale věřím, že je na světě spoustu seriálových šílenců, kteří mají na svém kontě mnohem víc seriálů a mě by považovali za malé batole ve světě seriálů, které se má ještě co učit, než sundá plenky.
Takže, asi začnu těmi, co jsem sledovala dříve, před několika lety. Nejvíc mi asi v hlavně zůstal seriál H2O: Stačí přidat vodu, dávali to na Disney Channel kdysi dávno. Vůbec nevím, jestli to dávají i teď. Každopádně jsem to žrala jako blázen. To víte, byla jsem mladší a přála si být mořskou pannou, která má super schopnosti. Prostě bomba, co jiného. A vůbec, skoro ze všech seriálů na téhle stanici jsem byla vedle. Jednu dobu nám v pokojíku neběželo nic jiného, než právě tohle. Vím, že v minulosti měla jiný název, ale už si na něj bohužel nevzpomenu. Vzpomenu si ale na její kultovní seriály jako Třída číslo 402, Pirát divoký Jack, Život s Louiem (nebo jak se to píše) a spousta dalších – tyhle tři jsem ale každopádně měla nejradši.
Pak tu jsou další seriály, které jsem sledovala v televizi. Jako první si vzpomenu na CSI: Miami, tu kriminálku jsem prostě žrala. Horacio byl boží a celkově to bylo hrozně super. Doteď si vzpomínám, jak jsem se na střední vždycky bavila s profesorem informatiky o tom, jestli viděl poslední díl a pak jsme to společně rozebírali. To bylo, ještě teď se vždycky usměju, když si na to vzpomenu. No pak to jsou samozřejmě Gilmorky, Čarodějky, ale to je už hodně dávno. Ani nevím, jestli jsem z těch dvou dokoukala všechny série a epizody, ale zpětně se mi na to fakt koukat nechce.
No a pak jsou tu doby, které nejsou až tak hodně v minulosti, ale docela nedávné. Začala jsem si stahovat seriály do počítače, abych se na ně v klidu podívala. Navíc jsem zjistila, že se radši koukám na seriál v originálním anglickém znění, než dabing. Ze skončených seriálů jsem si zamilovala Gossip Girl, byl to vážně super seriál, i když se mi více líbil, když byli hlavní představitelé ještě na střední. Ty poslední epizody byly takové divné, ale co na plat. Celkově patří Gossip Girl mezi mé nejoblíbenější seriály. Pak je tu ještě The Lying Game, podle knižní předlohy. Ten seriál skončil hrozně divně, asi neměl sledovanost nebo co, každopádně si myslím, že by spousta lidí uvítala ještě další díly, aby se to všechno nějak dořešilo. No a jako poslední si asi vzpomenu na The Secret Circle, který taky skončil v hrozně zajímavé scéně. Nechápu, o co těm producentům jde, když to takhle utnou. Dalších dílů se už asi nedočkáme.
A nakonec několik seriálů, které aktuálně sleduji a stále běží. Jako první je to určitě The Vampire Diaries. To sleduji od samých počátků, takže jsem velmi starý fanoušek. Je pravda, že v průběhu všech sérií jsem několikrát změnila názor na hodně hlavních postav, ale to se stává. Momentálně se nacházím ve fázi, kdy bych nejradši uškrtila Elenu a nacpala jí hlavu do mísy. Vážně mě štve. Zachraňuje to snad jenom Klaus s Damonem. Bez nich bych se na to asi přestala dívat. I když to je asi lež, když už to mám rozkoukané, tak to dotáhnu až do konce. Dále jsem si nesmírně zamilovala seriál Dexter. To je něco úžasného. Všech zatím odvysílaných sedm sérií jsem shlédla asi během týdne a kousku. Skoro non-stop u počítače, až jsem si občas připadala totálně vypatlaně a všechno mě bolelo. Každopádně už teď se nemůžu dočkat, až bude 30. 6. a poběží první díl z osmé série. Co jsem slyšela, tak má být poslední, no tak snad to bude něco. Pak sleduji Once Upon a Time, taktéž skvělý seriál, jenom by se tam kapitán Hook mohl vyskytovat častěji, vůbec bych se nebránila. To jsou moje tři zamilované seriály.
No a takové ty méně zamilované, které sleduji. Tak to je Pretty Little Liars – ten seriál je snad nekonečný, občas ani nevím, proč to sleduji. Jak A všechno ví, i kdo si prdne asi, nebo si to jinak neumím vysvětlit. Občas je to prostě trapné, jak ví všechno a všude byla a prostě tak. Každopádně to sleduji a pilně se modlím k tomu, aby umřela Emma nebo Aria, ty dvě mě vážně štvou. Další je Beauty and the Beast, takový podivnější seriál na který kouknu, když je nuda. Není to nic světoborného, ale dá se na to koukat. The Carrie Diaries mi přijde spíše jako seriál pro mladší osazenstvo, každopádně se mi líbí. Je vtipný, se spoustou moudrých ponaučení.
No, a to je asi všechno, co jsem vám v tomto příspěvku chtěla sdělit. Určitě mi napište, jaké seriály sledujete a jaké z nich máte pocity. Jestli třeba sledujete stejné a nesouhlasíte s něčím nebo tak. Určitě si ráda přečtu vaše komentáře a názory.

Kecky pecky (4) – Moji mazlíčci

Téma, které určitě potěší každého milovníka zvířat a možná i rostlin. No, každopádně doufám, že se na mě po tomhle nevrhne greenpeace nebo nějaká jiná jim podobná organizace. No, za svůj krátký život jsem moc domácích mazlíčků neměla, abych pravdu řekla, ale přesto mám s nimi pár veselých historek, o které bych se ráda podělila. Vždyť se tu mezi vámi určitě najde spoustu milovníků zvířátek a rostlinek.
Když jsem ještě byla malá, přesný věk nevím, možná tak pět šest let, navštěvovaly jsme se sestrou tátu (naši jsou rozvedení), který choval hrozně velké množství rybiček a šneků a žab. Měl toho plný pokoj, na to si vzpomínám. Nebyly to sice naši (moje a ségry) mazlíčci, ale přesto si pamatuji, jak jsme mu naschvál vždycky nějakou rybičku vyhodily ven a on se jich potom nemohl dopočítat. Jo, možná trochu tyrani, ale v těch mladých letech to byla prostě sranda. Doma jsme měly samozřejmě potom i svoje rybičky, které občas a přílišnou péči skončily v porcelánovém expresu. Nebo jsme je ve sklenici připevněné na provázek posílaly sousedce do patra pod náma, to byla taky sranda.
Během svých mladých let jsem měla docela velké množství křečků. Vždycky jsem se je snažila prostě dobře vychovat, ale nikdy se mi to nepovadlo. Kamarád mi jednou dal svého křečka, který byl perfektně vychovaný a nemusel se už nějak trénovat. Jenže jsme odjeli na týden na dovolenou a křeček totálně zdivočel. Když jsme se vraceli, teta ho zrovna honila po bytě s utěrkou v ruce s tím, že už jí několikrát kousnul. Mám za to, že jsme ho nakonec lapili, ale pak myslím během pár dní umřel. Ale nejsem si úplně jistá. Každopádně byl aspoň chvíli vychovaný. Ti ostatní byli prostě takový mazlové, kterým jsem dělala různé opičí dráhy z ruliček od toaletního papíru a podobně. Ještě teď mám ve sklepě takovou hustou klec, nad kterou vedla barevná roura, kudy mohl křeček probíhat. Jenže ti moji v ní buď spali, nebo tam kakali a věřte, že to šlo vážně špatně umývat.
Jednou jsem taky dostala kaktus. Vždycky jsem si hrozně přála nějakou kytku. Není to doslova mazlíček, ale měla jsem ho ráda. Hlavně proto, že nebyla potřeba se o něj tolik starat, to víte, líné dítě, které chce furt běhat venku. Ale moje přesvědčení, že stačí zalívat jednou týdně, se změnilo v jednou měsíčně a pak ještě na vůbec. Až jednou jsem ho chtěla přesadit a všimla jsem si, že je totálně gumový. Z květináčku se vyloupnul jako zralý oříšek a pak jsem ho vyhodila do koše. Chudák kaktus, měla jsem ho fakt ráda.
Taky jsem si ještě do nedávna přála masožravou kytku, kterou bohužel nemám, ale tak snad někdy, až zase pojedeme do Globusu nebo kde jí to měli. No prostě někde ve městě, možná v Baumaxu? To je jedno, prostě se mi hrozně líbí. Jenže je problém, že teď moc nelítají mouchy a ani třeba přes loňské léto si nepamatuji, že bych kdy slyšela proletět mi kolem hlavy komára, takže nevím, z čeho by ta kytka žila. Kromě mého nepravidelného zalévání, samozřejmě.
No, teď už několik málo měsíců máme psa, který je občas na zabití a občas na totální pomazlení. Záleží na tom, jak mě štve. Nejhorší je, když nechce domů z venčení, to mám na něj vždycky takové nervy, že bych ho zabila. Kor v těch mrazech co byly, se zasekl pod schody a prostě nechtěl. Já nudle všude že jo, ale prostě nechtěl. Ale je to něco, co vám prostě přiroste k srdci, takový přítel, který poslouchá vaše vyprávění a nikdy vás nepřeruší.
Tak to byl takový náhled na domácí mazlíčky, které jsme měli u nás doma, nebo ještě máme. Určitě je tady mezi vámi spousta milovníků zvířat a máte nějakého toho mazlíčka doma. Jen se pochlubte. Třeba ten váš pejsek taky rád chodí na práh (osobní vtípek mezi mnou a Nikki :D). Tak se pochlubte s mazlíčky a klidně i s kaktusy, já se zlobit nebudu.

Ahoj 🙂

Kecky pecky (3) – Moje závislosti, posledlosti

Každý z nás je určitě na něčem ujetý, má prostě něco, bez čeho nemůže žít, něco, kvůli čemu možná na ostatní působí jako podivín. Každý má zkrátka nějaké závislosti. Dnes bych vám ráda představila ty svoje. Většina jich bude z dětství a možná se najedou i nějaké ze současnosti.
Když jsem byla menší, jako mnoho lidí jsem ujížděla na pogách. To bylo prostě něco. Děti v okolí se sešly, vytáhly svoje pogy a už se jely zápasy. Na tom jsem byla vážně ujetá, navíc jsem měla pogů hrozně velké množství a hodně dětí mi závidělo (dostala jsem je totiž od ségry staršího kámoše, který už to nehrál). Takže jsem se vytahovala, vždycky jsem vytáhla ten svůj plný pytlík a všichni mohli puknout závistí. No, každopádně jsem je po nějaké době určitě všechny prohrála, to je jasné. Tahle hra se stala snad mojí první takovou závislostí z dětství. Ani nevím, jestli se tomu vlastně říká závislost, ale to je fuk.
Pak přišla éra pokémonů, o můj bože! To byly časy! To vám teda povím. Všude na sídlišti to bylo samé „Pokebale leť!“ Prostě konec. Když na to teď tak vzpomínám, musím se pro sebe usmát. Pamatuju si, že jsem dokonce měla takového žlutého Pikatchu, co mluvil, když mu člověk zmáčkl břicho. Bylo to prostě dobrý. Honili jsme se všude možně a házeli po sobě neviditelné pokebaly. Každé dítě samozřejmě chtělo mít toho nejlepšího pokémona, to je jasné. Takže to nakonec byla samá velká monstra s haldou superschopností a nikdo na vás prostě neměl.
Barbie měl snad každý rád. Vzpomínám si, že jsme jim s kamarádkou šily šaty, dělaly z nich modelky a všechno možné. Dokonce si pamatuji, jednou jsme si šly koupit panenky, to už si s nimi moc holek v našem věku nehrálo. Tak jsme si je schovaly pod tričko a upalovaly k ní šít jim oblečky. To byla fakt sranda, ještě teď když se potkáme, tak se tomu smějeme jak blázni. Jednou jsme je dokonce přivázaly na provázek a pouštěly u nás přes zábradlí do potoka a pak tam lezly a zachraňovaly je. Prostě blázni.
Pak přišlo samozřejmě moje pobláznění Harry Potterem. To byla éra asi nejdelší. Co si pamatuji, tak jsem měla plnou krabici různých výstřižků a všeho možného, co se k Harrymu dalo najít. Kamarádky mi ochotně nosily věci co našly v časopisech. Když mi pak přišla jeho podepsaná fotka, byla jsem v sedmém nebi. O tu fotku jsme psaly společně s jednou kamarádkou a doteď si pamatuju, jak na mě byla naštvaná, když jí nepřišla. Snad už se teď na mě nezlobí.
Takových ér jsem zažila docela dost, ale nejvíc se mi vybavují ty, o kterých jsem napsala. Samozřejmě toho bylo určitě víc, ale moje paměť je děravá jako cedník. V současné době ujíždím jak jinak než na knihách. Ty jsou moje dlouholetá láska. Moje čtení vlastně začalo s prvním výtiskem Harryho, kterého jsem dostala asi ve čtvrté nebo v páté třídě. Nejprve jsem se styděla, ale pak jsem se od toho nemohla doslova odtrhnout.
Určitě mi napište do komentářů vaše úlety z dětství a i ze současnosti. Já jsem si stoprocentně nevzpomněla na všechno, takže si ráda něčím osvěžím paměť a třeba přidám ještě nějaké zajímavé historky, které se mi v průběhu mého života přihodily. Těch věcí bylo dříve spoustu, kde jsou ty časy. Dneska děti tráví čas sezením u počítačů a ven nevystrčí ve volných chvílích ani kus prstu. Je to rozhodně škoda, já měla krásné dětství. Nejen, že jsem dítě vesnice, kdy jsem se sestrou lítala po lesích jako děti nějaké smečky, ale potkaly mě ty dobré časy, kdy jsem bojovala s hůlkou z kartonu proti kamarádce, koupala barbie v potoce a platila jsem pogama za ochranu (:D).

Kecky pecky (2) – Moje „psaní"

Téma tohoto příspěvku mě napadlo jako úplně první, ale nechtěla jsem to na vás hned vybalit a proto jsem se nejdříve zabývala svojí blogovací historií. Jelikož mě ale nedávno skolila nemoc, spíše takové nepříjemné nachlazení, kdy si musím neustále otírat nos a bolí mě hlava, rozhodla jsem se tento článek napsat v pohodlí své postele, protože tam se mi píše nejlépe. Zkrátka jsem si na psaní všeho možného hodně oblíbila klávesnici mého malého noteboočku. Jestli teď mluvím z cesty, tak mě omluvte, mám ucpané všechny závity a určitě dobře víte, jak takový člověk zdolaný rýmou a vším tím okolo vypadá a přemýšlí.
Takže tedy, moje psaní. No o tom jak píšu ručně asi psát nebudu, protože hrozně škrábu. Samozřejmě mám na mysli příběhy, které jsem vymyslela. Všechno to začalo, když jsem si před dávnými časy přečetla ságu Stmívání. Víte, i když prostě nemám ráda Bellu a tak, tak byl ten příběh kouzelný a rozhodně bych neváhala si ho znovu přečíst, v tomto roce se chystám i na jeho re-reading. No každopádně, znáte to, přečtete nějaký příběh a máte chuť k němu vymýšlet všelijaké vylepšováky a chcete, aby ta a tamta postava udělala tohle a všechno možné. Tak jsem začala psát svoje první fan-fiction příběhy. Ze světa Stmívání, samozřejmě. Kdyby se mi je čirou náhodou podařilo dohledat, tak vám na ně dám odkaz. Vymýšlela jsem si všemožné scénáře, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, abych je dovedla až do konce. Prostě jsem netušila, jak to má všechno skončit. Takže to nějak vyšumělo. To bylo moje první koketování se psaním.
Po nějaké době jsem si řekla, proč nevymyslet něco vlastního a aspoň trochu originálního. Tak jsem si vymyslela příběh o vlcích, který nesl název Stříbrný měsíc, možná si ještě někdo vzpomene. Myslím, že ho mám ještě někde hluboko v počítači, ale nejsem si tím tak úplně jistá. Každopádně ani ten jsem nikdy nedokončila. Možná bych věděla jak, ale nějak se mi nezdál. Nebylo to to pravé ořechové. No, tím jsem asi sekla s fan-fiction a začala psát své vlastní příběhy. Ale dneska je hodně těžké napsat něco, co by se náhodou nepodobalo něčemu jinému. Pokud autor samozřejmě nemá super fantazii a nenapíše něco, co vám vezme dech z plic. Samozřejmě jsem mezi psaním příběhů měla různě dlouhé pauzy, až se pomalu dostáváme do přítomnosti.
Před nějakou dobou jsem si rozepsala tři takové příběhy. Jedním je Šedá planeta, kterou někdo z vás má možná na GR, abych pravdu řekla, tak tento příběh se nestal mojí prioritou a jeho dopsání je odloženo na dobu neurčitou. Můžete mi tu nadávat, jak chcete, opravdu je mi to šumák. Prostě jsem si uvědomila, že mi vymýšlení nějakých světů a nadpřirozena prostě asi nejde a není to můj styl. Začala jsem tedy psát Zavřené oči a Průsvitnou smrt. Možná se to nezdá, ale k obou příběhům mám hodně blízko a vím, o čem v nich chci psát, i když se momentálně moc nehnou, tedy až na Průsvitnou smrt. Uvědomila jsem si, že potřebuji psát o něčem, co znám, co jsem zažila, to ostatní by totiž mohlo jít hezky rychle do kytek. Proto jsem se rozhodla psát příběhy ze svého života a svého okolí, které prostě dobře znám a nebudu nad tím dumat moc dlouhou dobu, abych náhodou nenapsala něco, co nesedí.
Teď momentálně jsem ve fázi přepisování prvních třinácti kapitol Průsvitné smrti. Je to příběh o dívce, kterou zabije její vlastní sestra a ona se znovu objeví jako duch. Přiznám se, že o tomhle se mi zdálo, ano zdálo se mi o tom, že mě moje sestra zabila. Je to asi trochu morbidní, ale ten příběh se mi líbí. Hlavně to jeho zakončení, které plánuji, snad co nejdřív. Myslím, že v sobě bude mít určité poslání. Možná si trochu fandím, ale pro mě ten příběh takovou hodnotu má. Někdo by na to poslání na konci nemusel vůbec přijít, ale pro mě má velkou cenu, i když ještě není příběh kompletní. S Průsvitnou smrtí jsem moc spokojená a doufám, že jí co nejdříve dopíšu. Je to něco, na co jsem pyšná a snad se vám to bude líbit.
Tak, tohle byly moje příběhy a pokusy o příběhy. Teď bych ještě ráda napsala, jak moje psaní probíhá a pak vás nechám jít. Jsem typ člověka, který se řídí vlnami. Ano, vždycky se dostaví nesmírně aktivní vlna, při které jsem schopná udělat spoustu práce nejen do školy, ale i na blog, ve svých příbězích a tak nějak celkově. Někdy ta vlna trvá den, jindy třeba týden. V tu dobu jsem strašně aktivní a jsem schopná napsat klidně dvacet stran textu a pak ho ještě upravovat a prodlužovat. Potom nastává takové ticho po pěšině, kdy denně upravím nebo napíšu jednu dvě věty a jsem vůbec ráda, že žiju. Je to jako na houpačce.
Většinou si vytisknu to, co jsem už napsala, přečtu si to a pak buď doplňuji, nebo pokračuji v psaní. Já zkrátka musím svůj text vidět na papíře, protože v počítači přehlédnu spoustu chyb a jiných nedostatků. Je to pro mě tak lepší a líp se ve všem potom orientuji. Jestli jsem náhodou tuhle informaci už dříve nenapsala a podobně. Momentálně jsem stále ve fázi nedokončených příběhů, ale doufám, že se mi alespoň jeden podaří dopsat celý. Moc bych si přála, abyste si Průsvitnou smrti i Zavřené oči mohli přečíst. Nejsou to totiž příběhy žádných oblíbených středoškolaček a kluků narozených s pekáčem buchet na břiše. No, možná vás tohle odradilo, ale pro mě je to alespoň trochu reálné, i když je hlavní postava Průsvitné smrti duch.
Tak takhle je to nějak se mnou a s mým psaním. Občas jsem líná osoba, která ze sebe nevyplodí ani slovo a jindy zase jedu jako fretka. Momentálně jsem ve fázi lenosti, ale je to také tím, že jsem nachlazená a mám úkoly do školy – klasické výmluvy. Každopádně, co nejdřív se chystám vytisknout další napsanou část Průsvitné smrti a pokračovat v ní. Já ten příběh prostě dokončím!

 První dvě obálky má na svědomí Michelle 🙂