Daniel Goleman – Emoční inteligence (RC review)

Originální název: Emotional Intelligence
NakladatelstvíMetafora
Počet stran: 336
Rok vydání: 2011

IQ není zdaleka tak důležité jako EQ! Nové vydání přelomové práce jednoho z nejpřednějších amerických psychologů, která naprosto mění pohled na to, co to znamená být chytrý. Je „chytrost” něčím, co je člověku předem dáno, aniž by na tom mohl něco změnit? Donedávna se myslelo, že ano a že tím, co určuje inteligenci člověka, je právě míra úspěšnosti v IQ testech. Kupodivu tomu tak ale není. Tato fascinující kniha Daniela Golemana, která vzbudila nesmírný ohlas jak v laických, tak v odborných kruzích a vyvolala doslova revoluci v zavedeném uvažování, nám přesvědčivě ukazuje, že naše chápání lidské inteligence je příliš zúžené. Schopnost empatie, sledování dlouhodobých cílů, umění domluvit se s ostatními… to všechno jsou věci, za něž získáváme body na úplně jiném poli, v království emoční inteligence. Protože je to právě tento typ inteligence, který určuje, jak budeme v životě úspěšní a spokojení.

Ještě donedávna jsem si myslela, jak to není úžasné, že mi IQ test vyhodil okolo 145, říkala jsem si, že asi nebudu zas až tak marná, když mám tak vysoké IQ a v životě se neztratím. Tento test s naší třídou podnikla učitelka psychologie asi ve třetím ročníku střední školy. Jenže už při pozorování mých kamarádů, kteří navštěvovali v tu domu gymnázium jsem si uvědomila, že jejich vysoké IQ by jim mohlo v “normálním” životě bránit, stejně jako mi to potvrdil Daniel Goleman ve své knize. Tito lidé mohou být úspěšní v objevování nových léků, a podobných věcí, ale nikdy nemůžou být pořádně emočně naplněni. Nemohou se pohybovat v prostředí jiných, pro ně hloupějších, lidí, protože si s nimi nerozumí. Neodsuzuji tím všechny, co navštěvovali nebo navštěvují gymnázium, vycházím ze svého vlastního pozorování. Pokud doma tráví hodiny a hodiny učením, mohou být vynikající studenti, později lékaři, právníci, vědci, ale ztratí takovou tu lidskost. Schopnost vnímat pocity druhých, umět se v nich vyznat.
To, a podobné případy nám popisuje Goleman ve své knize, která mi mimochodem vysvětlila a dokázala objasnit spoustu věcí, proč se někteří chovají tak, jak se chovají. Je až neuvěřitelné, co dokáže udělat dětem rodičovské zanedbávání. Nejen, že jsou agresivnější, ale stávají se z nich kriminálníci častěji, než z dětí, které byly vychovávání láskou svých rodičů a byla jim vštěpováno spousta emoční inteligence. Jak se zachovat při vzteku, strachu, úzkosti. Nevyhledávat okamžitě nějaké fyzické násilí, ale v klidu si sednout, vyhledat prostředníka a s druhým to probrat.
Tato kniha by se měla dostat do širšího podvědomí hlavní u mladých lidí. Znám spoustu případů nepřejících, agresivních, závistivých lidí, kteří se svými špatnými emocemi nechávají pohlcovat a proto s nimi nikdo nechce mít moc společného. Stravují se svojí vlastní špatnou emocí a vybíjí si ji na jiných, většinou nevinných lidech. Přesně pro tyto lidi je tato kniha, mohla bych jí nazvat určitou pomůckou ve světě emocí. V knize je uvedeno nesmírné množství příkladů, které popisují nezvládnutí nebo zanedbání nějaké emoce, které by pak mohlo vyvrcholit v dospělejším životě doslova ke katastrofě.
Kniha je rozdělena do několika částí a každá z těchto částí se zabývá svým vlastním tématem. Pro mě osobně se kniha stala nejzajímavější od třetí části, kdy se konečně začne Goleman zabývat tím, co to vlastně emoce jsou, co způsobují v životě, jak se s nimi dá vyrovnat a co se stane lidem, kteří jim podlehnou. V prvních dvou částech čtenáři nejprve představuje to, kde se naše emoce vlastně rodí, co je zapříčiňuje. Ale on sám v předmluvě varoval, že někteří budou chtít první kapitoly přeskočit, já jsem tak neučinila a možná z toho důvodu mi dalo takovou dobu tu knihu vlastně přečíst a napsat tuto recenzi. Zabývá se tam totiž tím, co si člověk nedokáže fakticky představit, nebo nějakým způsobem vybavit.
V další částech se již dostáváme k samotným emocím a celkově se kniha pro čtenáře stane přitažlivějším (hlavně pro mě jako laika v oblasti psychologie). Probírají se zde totiž věci, které si dovedeme představit, zažili jsme je nebo je viděli u ostatních, v televizi či jinde.
Kniha se pro mě stala určitým přínosem i když mi její přečtení dalo hodně zabrat a většinu času jsem si představovala sama sebe v určitých situacích popisovaných v knize zkoušela jsem si pro sebe výrazy tváře při různých emocích. Řekla bych, že kniha je takovým vzkazem do budoucnosti, jak se správně postarat o to, aby z našich dětí vyrostly správní lidé, kteří umí dobře zvládat svoje emoce, vyřešit konflikty, prosadit svůj názor pomocí správných argumentů, dokázat se vžít do pocitů druhých lidí a pomoci jim. Přijdete tam na opravdu zajímavé věci, já sama jsem přišla na to, jakou tou “nemocí” trpí pravděpodobně můj přítel, stejně jako většina mužů. Když si tak vzpomenu na naši poslední “hádku”, a pak jsem si přečetla Emoční inteligenci, on se přesně, jako podle vzorečku, uzavřel do sebe a “odpojil” se od všeho, co jsem se mu snažila říci. Tato kniha je opravdovým poučením. Nechci ji nijakým způsobem hodnotit hvězdičkováním, to by nemělo smysl. Jde o to, že pokud se chcete stát “lepším” člověkem, tak teď už to pravděpodobně nedoženete, protože nejvíce se naučí děti v útlém věku, ale alespoň se můžete snažit o to, vštěpovat tyto znalosti svým potomkům, kteří pak možná prožijí plnohodnotný život.
Obrázek obálky a anotace: bux.cz
Doplňující obrázky: we♥it
Za poskytnutí recenzního výtisku této knihy velmi děkuji nakladatelství METAFORA.
Advertisements