Gordon Reece – Myši (RC review)

Originální název: Mice
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 264
Rok vydání: 2011

Mimořádně napínavý psychologický thriller se zcela nečekaným vyústěním! Shelley a její matka snášely šikanu dost dlouho. Už nechtějí, aby s nimi někdo manipuloval, poroučel jim, a to ani když se jedná o vlastního otce a manžela. Odstěhují se proto na venkovskou samotu, kde má být konec všem starostem a trápením. Pohodu však naruší lupič, který jednou v noci vnikne do jejich domu. V tu chvíli se v mladé Shelley něco zlomí a odteď už ona ani její matka nikdy nebudou „šedými myškami“ podobnými desítkám neprůbojných žen a dívek. Stačí totiž jediná návštěva kočky v myší díře a život jejích obyvatel už nikdy nebude stejný jako dřív…

Stručný děj, příběh.
Šestnáctiletá Shelley to neměla v životě zrovna lehké. Stala se obětí velmi brutální šikany, kterou na ní páchaly její spolužačky, dříve nejlepší kamarádky. Sebe a svou matku považuje za myši, které se raději pohybují u zdi a v šeru. Po incidentu ve škole se přestěhují do Zimolezového domu, kde se zdá, že všechno bude zase v pořádku. Jenže je jednoho večera navštíví zloděj. Shelley je jasné, že je to buď ona s její matkou, nebo on.

Gordon Reece.

Autor se narodil roku 1963 v Anglii. Vystudoval anglickou literaturu v Oxfordu. Šest let pobýval ve Španělsku, kde také publikoval. Nyní žije v Austrálii. Píše pro mládež a věnuje se tvorbě komiksů. Napsal patnáct knih pro děti a mládež. Je členem AACE, což je španělská asociace autorů komiksů. Thriller Myši je jeho prvním rozsáhlejším dílem a vzbudil velkou pozornost po celém světě. Kniha vyšla u nakladatelství Jota jak v paperbackovém, tak hardbackovém vydání.
Pocity, dojmy a hodnocení.
Nejprve bych ráda řekla, že jsem moc ráda, že mi KNIHCENTRUM poskytlo vázané vydání knihy. Zdá se mi mnohem hezčí než to paperbackové. Ta obálka dokáže na člověka správě zapůsobit, má v sobě jistý nádech tajemna. Po přečtení jsem si uvědomila, že se k příběhu skvěle hodí.
Na knihu jsem byla poměrně zvědavá, těšila jsem se na tu proměnu obyčejných žen, které se neustále přizpůsobují okolí, v silné a samostatné ženy. Patrné známky jsem při čtení zahlédla, ale většinou jsem si spíše všímala toho, jak se ty dvě snaží společně vyřešit vzniklou situaci. Nejdůležitější změna hlavní hrdinky přišla až doslova na poslední stránce v posledním řádku. Pravděpodobně jsem očekávala trošku víc. Ale i přesto jsem každou chvíli očekávala, kdy se něco zvrtne a převrátí to oběma ženám život totálně naruby.
Celkově se mi spíše líbilo, jak Shelley popisovala své zážitky ze školy, svým způsobem. Šikana není příjemná, to rozhodně. Ale přesto její vyprávění ve mně zanechalo jistý zážitek, kterého se určitě jen tak nezbavím. Jen mi to připomnělo, jak jsou někteří lidé krutí, většinou jen z nudy.
Kniha je psána jednoduchým syrovým stylem, který nutí čtenáře neustále otáčet stránku za stránkou. Nejsou zde žádné dlouhé kapitoly, při kterých by se někdo zdržoval dlouhým čtením. Ale i přesto se najdou pasáže, které by se v knize klidně vyskytovat nemusely, a celek by tím nijak neutrpěl.
Nečekala jsem od knihy, že se bude zabývat tím, jak se ty dvě honí s lupičem a bojují o život, ale nečekala jsem ani to, jak se to nakonec všechno vyvinulo. Neříkám, že to nebylo zajímavé a v jistých chvílích jsem si ani nedovedla představit, jak bych se sama zachovala. Upřímně jsem ale očekávala větší změnu v chování a celkovém postoji. Knize dávám tři hvězdičky. Určitě ji doporučuji, ale neočekávejte přesně to, co se píše v anotaci.

Obrázek obálky a anotace: Jota
Doplňující obrázky: we♥it

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví Knihcentrum.

Čtenářské hodnocení knihy:

S knihou v jednu – Lola a kluk od vedle

CooBoo mě opravdu nepřestává překvapovat (a doufám, že nikdy nepřestane). Ano, chystá pro nás další skvělou, úžasnou, bombastickou atomovku s názvem Lola a kluk od vedle od autorky knihy Polibek pro Annu, Stephanie Perkins
Když jsem se tuhle novinku dozvěděla na facebooku, byla jsem jako u vytržení, protože Annu jsem si nesmírně užívala a na toto “volné pokračování” se opravdu moc těším, ani nevíte jak. A vsadím se, že nejsem jediná. Zase nebudu moct do vydání knihy spát, ano, přesně tohle, mi milé CooBoo, děláte!

Jakýs takýs trailer

Základní údaje


Autor: Stephanie Perkins

Originální název: Lola and the Boy Next Door
Počet stran: 338
Vydání: 20. května 2013|CooBoo
Anotace: Začínající návrhářka Lola Nolanová nevěří na módu… věří v kostýmy. Čím výraznější outfit, čím třpytivější, čím zábavnější, čím divočejší – tím líp. Ale Lola je přes neskutečné modely také hodnou dcerou a kamarádkou s velkými plány do budoucna. Všechno je perfektní (včetně jejího sexy přítele rockera), dokud se do sousedství nevrátí obávaná dvojčata Bellova. Calliope a Cricket. Hlavně Cricket, nadaný vynálezce, který zrovna vystoupil ze stínu vlastní slavné sestry. Cricket, který by se moc rád vrátil do Lolina života. Lola teď dumá, jak se poprat s city ke klukovi od vedle… a vypadá to na dlouho!

Originální vs. česká obálka

Miniaplikace

Ani nevím, proč jsem sem to hlasování dala, ale je tady a měnit to už nehodlám. No, můj názor? Jednoznačně originální obálka, absolutně a naprosto bez debat. U české mi hrozným způsobem vadí ty ruce, vypadají tak strašně uměle a prostě divně. Nesedí mi to k tomu a ani mi to nesedí ke stylu nakladatelství. Navíc, Anna má normální originální obálku, tak proč nemůže i Lola. Jasně, dovnitř do nakladatelství nevidím, takže můžu asi jenom dumat, ale i tak. Proč? Ta originální je tak krásná.. ach jo.
Na tu krásku nahoře určitě všichni vzpomínají jen v dobrém. Prostě mi to pořád nejde do hlavy a asi ani nikdy nepůjde. Ale i tak, už tak nějak vím, co od autorky tušit a tak mě ani trochu pokažená obálka nedokáže odradit. Na Lolu se prostě těším!

Slovo na závěr

No, jsem nadšená, že se blíží české vydání této knihy, to bez debat. Nemůžu se dočkat. Budu muset od sestřenky vypáčit svoje vydání Anny, aby mi to pak v poličce pěkně sedělo vedle sebe. No ale nemůžu si pomoct, ta obálka mi nějak nedává spát. Jsem z ní upřímně smutná. Fakt. Kdyby tam jenom nebyly ty ruce. Každopádně, kdo se na Lolu taky tak těší? Určitě to bude stejně skvělé, ne-li lepší, než Anna!

Rick Riordan – Rozhodující bitva (RC review)

Originální název: The Serpent’s Shadow
Série: Kronika Cartera Kanea, díl třetí
NakladatelstvíFragment
Počet stran: 312
Rok vydání: 2013

Poslední rok byl pro Cartera a Sadie pořádně rušný. Proniknout do tajemství egyptské magie totiž není žádná hračka. Nejtěžší překážky je ale teprve čekají…
Zlé síly získávají převahu, had chaosu Apop unikl ze svého vězení a část rebelských mágů povstává proti Domu života. Sourozenci Carter a Sadie mají sehrát důležitou úlohu při záchraně světa. Zbývá jim však málo času, egyptští bohové jsou nevyzpytatelní a na každém kroku může číhat nebezpečí.
Závěrečný díl trilogie úspěšného amerického spisovatele Ricka Riordana (autora Percyho Jacksona) navazuje na předchozí díl Kronika Cartera Kanea – Rudá pyramida a Hněv bohů.

Stručný děj, příběh.
Všechno to začíná útokem na jeden nom, při kterém zahyne spousta mágů. Apop nabírá na síle a jedinou naději pro celé lidstvo jsou sourozenci Kaneovi. Vydávají se hledat svitky, které by jim měly pomoci při porážce Chaosu. Není to ovšem jednoduchá cesta a na téměř každém kroku číhá nebezpečí v podobě mágů, kterým Apop poplet hlavu slíbil jim všechno, co jen si budou přát, když budou bojovat po jeho boku proti Sadie a Carterovi.

Rick Riordan.

Autor se narodil roku 1964. Téměř 15 let působil jako učitel angličtiny a historie na veřejných i soukromých školách v Kalifornii a v texaském San Antoniu. Po těžkém rozhodování se povolání učitele vzdal a začal se plně věnovat psaní knih pro děti i dospělé, za které získal řadu cen, mimo jiné i tři nejprestižnější americké literární ceny v žánru mystery. Nyní žije v San Antoniu se svou manželkou a dvěma syny.
Sbohem Egypte?
Na zadní straně přebalu knihy je napsáno, že se jedná o závěrečný díl trilogie Kroniky Cartera Kanea. Proto ti, co si sérii oblíbili, budou asi trošku smutní, že se se sourozenci už v dalších dílech neuvidí. Jenže – ano, je tu jenže – autor to na konci tak trošku ještě zamotá, takže pokud nenapíše další knihy, nebo podobně jako u Percyho nějakou spin-off sérii, bude asi hodně fanoušku naštvaných, včetně mně.
Nejsem fanoušek takových konců, pokud se jedná o závěrečné díly. Jistě, nebylo to možná nic velkého, co se tam na konci ještě stalo, ale já to chci dořešit, takže Ricku, je to na tobě. Ještě jsem na žádnou informaci o chystaném dalším dílu, nebo nějaké doplňující sérii bohužel nenašla.
Pocity, dojmy a hodnocení.
Když už jsem se dostala na konec série tak bych ráda poznamenala něco k obálkám. Často to nedělám, a proto si to tady dnes dovolím. Celá tato trilogie má velmi zvláštní obálky, které možná někoho na první pohled nezaujmou, pokud si nepřečte jméno autora (a zná ho, samozřejmě). Originální obálky se mi zamlouvají více, ale i tak jsem ráda, že jsem si mohla vůbec celou sérii přečíst, protože Rick je skvělý autor.
Myslím, že kdo ještě tuto sérii nečetl, tak je o hodně ochuzený. Sourozenci Kaneovi možná nemají až takový šmrnc jako Percy a celá jeho banda, ale přesto mají něco do sebe. Navíc se čtenář seznámí s jinými bohy a zase se něčemu novému přiučí. A nebudeme si nic nalhávat, Rick je hrozně vtipný autor, který by dokázal i z nejnudnějšího díla na světě udělat takové, u kterého se budeme válet smíchy po zemi. Rick umí skvěle spojit zábavu s ponaučením.
Celkově jsem s knihou byla spokojená a dobře jsem se bavila. Bylo to napínavé, zábavné, vzrušující a prostě moc dobré. Kniha se čte velmi dobře, je poutavá, na začátku vás chytne a vyplivne až na konci. Jediné, co mě opravdu mrzí, je právě ten konec. Doufám, že Rick napíše ještě nějaké knihy z egyptského prostředí.
Oba sourozenci mi budou moc chybět. Ty jejich věčné potyčky, ale když jde do tuhého, tak jsou tu jeden pro druhého. Jsem moc ráda, že jsem je mohla poznat a snad do světa vypustí ještě nějakou ze svých nahrávek. Poslední díl dostává čtyři hvězdičky a doufám, že už ho má hodně z vás přečtený.

Obrázek obálky a anotace: Fragment
Doplňující obrázky: we♥it, DeviantArt

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

Čtenářské hodnocení knihy:

Kecky pecky (5): Já a seriály

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co dalšího vám v Keckách o sobě prozradím, jelikož nikdo neměl žádné extra přání, tak se v dnešním příspěvku zaměřím na seriály, které sleduji nebo jsem sledovala v minulosti (snad si vzpomenu na všechny). Možná jich bude trochu víc, ale věřím, že je na světě spoustu seriálových šílenců, kteří mají na svém kontě mnohem víc seriálů a mě by považovali za malé batole ve světě seriálů, které se má ještě co učit, než sundá plenky.
Takže, asi začnu těmi, co jsem sledovala dříve, před několika lety. Nejvíc mi asi v hlavně zůstal seriál H2O: Stačí přidat vodu, dávali to na Disney Channel kdysi dávno. Vůbec nevím, jestli to dávají i teď. Každopádně jsem to žrala jako blázen. To víte, byla jsem mladší a přála si být mořskou pannou, která má super schopnosti. Prostě bomba, co jiného. A vůbec, skoro ze všech seriálů na téhle stanici jsem byla vedle. Jednu dobu nám v pokojíku neběželo nic jiného, než právě tohle. Vím, že v minulosti měla jiný název, ale už si na něj bohužel nevzpomenu. Vzpomenu si ale na její kultovní seriály jako Třída číslo 402, Pirát divoký Jack, Život s Louiem (nebo jak se to píše) a spousta dalších – tyhle tři jsem ale každopádně měla nejradši.
Pak tu jsou další seriály, které jsem sledovala v televizi. Jako první si vzpomenu na CSI: Miami, tu kriminálku jsem prostě žrala. Horacio byl boží a celkově to bylo hrozně super. Doteď si vzpomínám, jak jsem se na střední vždycky bavila s profesorem informatiky o tom, jestli viděl poslední díl a pak jsme to společně rozebírali. To bylo, ještě teď se vždycky usměju, když si na to vzpomenu. No pak to jsou samozřejmě Gilmorky, Čarodějky, ale to je už hodně dávno. Ani nevím, jestli jsem z těch dvou dokoukala všechny série a epizody, ale zpětně se mi na to fakt koukat nechce.
No a pak jsou tu doby, které nejsou až tak hodně v minulosti, ale docela nedávné. Začala jsem si stahovat seriály do počítače, abych se na ně v klidu podívala. Navíc jsem zjistila, že se radši koukám na seriál v originálním anglickém znění, než dabing. Ze skončených seriálů jsem si zamilovala Gossip Girl, byl to vážně super seriál, i když se mi více líbil, když byli hlavní představitelé ještě na střední. Ty poslední epizody byly takové divné, ale co na plat. Celkově patří Gossip Girl mezi mé nejoblíbenější seriály. Pak je tu ještě The Lying Game, podle knižní předlohy. Ten seriál skončil hrozně divně, asi neměl sledovanost nebo co, každopádně si myslím, že by spousta lidí uvítala ještě další díly, aby se to všechno nějak dořešilo. No a jako poslední si asi vzpomenu na The Secret Circle, který taky skončil v hrozně zajímavé scéně. Nechápu, o co těm producentům jde, když to takhle utnou. Dalších dílů se už asi nedočkáme.
A nakonec několik seriálů, které aktuálně sleduji a stále běží. Jako první je to určitě The Vampire Diaries. To sleduji od samých počátků, takže jsem velmi starý fanoušek. Je pravda, že v průběhu všech sérií jsem několikrát změnila názor na hodně hlavních postav, ale to se stává. Momentálně se nacházím ve fázi, kdy bych nejradši uškrtila Elenu a nacpala jí hlavu do mísy. Vážně mě štve. Zachraňuje to snad jenom Klaus s Damonem. Bez nich bych se na to asi přestala dívat. I když to je asi lež, když už to mám rozkoukané, tak to dotáhnu až do konce. Dále jsem si nesmírně zamilovala seriál Dexter. To je něco úžasného. Všech zatím odvysílaných sedm sérií jsem shlédla asi během týdne a kousku. Skoro non-stop u počítače, až jsem si občas připadala totálně vypatlaně a všechno mě bolelo. Každopádně už teď se nemůžu dočkat, až bude 30. 6. a poběží první díl z osmé série. Co jsem slyšela, tak má být poslední, no tak snad to bude něco. Pak sleduji Once Upon a Time, taktéž skvělý seriál, jenom by se tam kapitán Hook mohl vyskytovat častěji, vůbec bych se nebránila. To jsou moje tři zamilované seriály.
No a takové ty méně zamilované, které sleduji. Tak to je Pretty Little Liars – ten seriál je snad nekonečný, občas ani nevím, proč to sleduji. Jak A všechno ví, i kdo si prdne asi, nebo si to jinak neumím vysvětlit. Občas je to prostě trapné, jak ví všechno a všude byla a prostě tak. Každopádně to sleduji a pilně se modlím k tomu, aby umřela Emma nebo Aria, ty dvě mě vážně štvou. Další je Beauty and the Beast, takový podivnější seriál na který kouknu, když je nuda. Není to nic světoborného, ale dá se na to koukat. The Carrie Diaries mi přijde spíše jako seriál pro mladší osazenstvo, každopádně se mi líbí. Je vtipný, se spoustou moudrých ponaučení.
No, a to je asi všechno, co jsem vám v tomto příspěvku chtěla sdělit. Určitě mi napište, jaké seriály sledujete a jaké z nich máte pocity. Jestli třeba sledujete stejné a nesouhlasíte s něčím nebo tak. Určitě si ráda přečtu vaše komentáře a názory.

Kulturní okénko (3): Dexter

Originální název: Dexter
Předloha: Jeff Lindsay (kniha)
První vysílání: 1. října 2006
Roky vysílání: 2006 – ????
Počet odvysílaných sérií: 7
V hlavních rolích:
Michael C. Hall, Jennifer Carpenter, David Zayas, Lauren Vélez, C.S. Lee, James Remar, Desmond Harrington, Julie Benz, Erik King, Aimee Garcia

Trailer k první sérii:

WWW:
Popis (Serialzone):
Dexter Morgan pracuje u policie jako odborník na krevní skvrny. Díky jisté události v jeho dětství je však psychicky narušen a touží po zabíjení. Jeho touhu po krvi se dařilo usměrňovat jeho adoptivnímu otci, který pracoval jako policista. Dexter se naučil ovládat a stal se soudním znalcem a stejně jako on, pracuje u policie i jeho nevlastní sestra. Stále má své choutky a po smrti otce je pro něj všechno složitější. Přestože nechová k nikomu žádné city, své oběti si pečlivě vybírá z řad kriminálníků a sociopatů, kterým se podařilo zákon obelstít.
Můj názor na seriál:
Začalo to tak, že jsem neměla co dělat, tak jsem si začala stahovat právě tenhle seriál. Nejdříve jenom první sérii s tím, že uvidím, jak se mi to celé bude vlastně líbit a podle toho že bych si potom stáhla i ty zbývající. No samozřejmě hned po prvním díle jsem byla naprosto unešená a sledovala to prakticky nonstop. Ano, i Dexter nese částečnou vinu na tom, že jsem začátkem dubna zanedbávala blog. Jenže ten seriál je prostě pecka! Všech dosavadních sedm sérií jsem zkoukla na jeden zátah a teď je mi to líto, protože osmá série začne až 30. 6. a vypadá to, že bude poslední. Ale co naplat. Vůbec nelituji toho, že jsem s Dexterem plýtvala tolik “kvalitního” času, který jsem mohla vynaložit na jiné věci. Zkrátka doporučuji. Slabším povahám moc ne, je tam přeci jenom hodně mrtvol a občas to není pěkné. 

Magická jízda (4)

Poslední díl Magické jízdy před soutěží. Pro více informací navštivte tento článek.
» Pět «

18. března 1904

Philip naléhá, abych sepsala, na co si vzpomínám. Je to směšné, pouhá ztráta času, jelikož si nepřeji připomínat, odkud pocházím. Jenže ten hrozný tyran mne odmítá dále učit, pokud tak neučiním!

Proti své vůli tu tedy vylíčím, jak jsem se setkala s doktorem Philipem Osbornem (tyranem).

Stalo se tak minulého roku, když mi bylo čtrnáct let, a vzpomínám si na pach továrny, jejž jsem tolik nenáviděla, že když na mne přišla slabost, zaradovala jsem se. Chřipka znamená, že mne pošlou ke Svatému Jakubovi! Byla jsem nejstarší a hrozná paní Wheelocková zuřila, že mne ztrácí, jelikož jsem uměla nejrychleji prohazovat útek. Smála jsem se jí, ačkoli mi kosti chrastily horečkou. Spolu s ostatními mne uložili do úzkého nemocničního pokoje vzadu u Svatého Jakuba, odloučili nás od zbytku světa. Čekala jsem, že chodbu zapálí a nechají shořet, aby se nemuseli obtěžovat a poskytnout nám řádný pohřeb, až pomřeme.

Holčička na sousedním lůžku si byla jistá, že jsme odsouzeni k záhubě. Taková zbabělost. Držela se mne a její modlitby mi drásaly uši, neužitečné jako krysy. Já jsem nehodlala zemřít.

Když jsem prvně spatřila Philipovu tvář, poznala jsem, že holčička vedle mne se nemodlila ke správné osobě. Ve Philipových očích tkvělo cosi sytého a jeho měděné vlasy a lékařské ruce s dlouhými prsty ve mně probudily cosi, co již více neusnulo. Přišel nám pomoci, dát nemocným dětem alespoň úlevu, pokud by nás nedokázal uzdravit. Pozorovala jsem koutek jeho úst, když se soustředil, jak mu v něm škubalo, když naslouchal dechu dívky vedle mne a pokoušel se skrýt pravdu. Dívala jsem se a dívala, až se ke mně otočil a řekl: „Ty se nechystáš zemřít, že ne?“ A já odvětila: „Ne, pane.“

Za týden jsem zbyla již pouze já. Philip mne odvezl od Svatého Jakuba do svého vysokého domu ve městě. Nechal je při tom, že jsem mrtvá, a mně to nikterak nevadilo! U paní Wheelockové jsem to odjakživa nenáviděla a uniknout odtamtud stálo za riziko, jež odchod s ním představoval. Philip mne vykoupal, dal mi vlastní pokoj s litinovou vanou a kostku mýdla, jež sám uvařil. Vonělo po květinách! Ani s pomocí mýdla a horké vody jsem však nedokázala rozplést své zknocené vlasy. Vzpomínám si, jak jsem na okamžik podlehla strachu, že mne pošle zpět do továrny. Ale když mne našel plačící na podlaze, tenkou dýkou mi je všechny uřezal a prohlásil: „Každý problém má řešení, Josephine Darlyová. Uvědom si to a bude se ti tu dařit dobře. Naučím tě číst a psát, a budeš-li pilná, možná i všelicos jiného.“ Myslela jsem, že mluví o věcech mezi mužem a ženou, jež jsem již znala, ale nepověděla mu o tom, jelikož jsem chtěla, aby mne považoval za nevinnou. Krom toho se mi zamlouvalo pomyšlení, že se naučím číst a psát. Získám-li vzdělání, nebudu se již nikdy muset vrátit do továrny, a tolik ho okouzlím svou chytrostí, duchaplností a půvabem, že si mne nade vše zamiluje!

Jak jsem mohla tušit, že to, co mne naučí, bude daleko velkolepější než láska?

Magie krve na:

Kecky pecky (4) – Moji mazlíčci

Téma, které určitě potěší každého milovníka zvířat a možná i rostlin. No, každopádně doufám, že se na mě po tomhle nevrhne greenpeace nebo nějaká jiná jim podobná organizace. No, za svůj krátký život jsem moc domácích mazlíčků neměla, abych pravdu řekla, ale přesto mám s nimi pár veselých historek, o které bych se ráda podělila. Vždyť se tu mezi vámi určitě najde spoustu milovníků zvířátek a rostlinek.
Když jsem ještě byla malá, přesný věk nevím, možná tak pět šest let, navštěvovaly jsme se sestrou tátu (naši jsou rozvedení), který choval hrozně velké množství rybiček a šneků a žab. Měl toho plný pokoj, na to si vzpomínám. Nebyly to sice naši (moje a ségry) mazlíčci, ale přesto si pamatuji, jak jsme mu naschvál vždycky nějakou rybičku vyhodily ven a on se jich potom nemohl dopočítat. Jo, možná trochu tyrani, ale v těch mladých letech to byla prostě sranda. Doma jsme měly samozřejmě potom i svoje rybičky, které občas a přílišnou péči skončily v porcelánovém expresu. Nebo jsme je ve sklenici připevněné na provázek posílaly sousedce do patra pod náma, to byla taky sranda.
Během svých mladých let jsem měla docela velké množství křečků. Vždycky jsem se je snažila prostě dobře vychovat, ale nikdy se mi to nepovadlo. Kamarád mi jednou dal svého křečka, který byl perfektně vychovaný a nemusel se už nějak trénovat. Jenže jsme odjeli na týden na dovolenou a křeček totálně zdivočel. Když jsme se vraceli, teta ho zrovna honila po bytě s utěrkou v ruce s tím, že už jí několikrát kousnul. Mám za to, že jsme ho nakonec lapili, ale pak myslím během pár dní umřel. Ale nejsem si úplně jistá. Každopádně byl aspoň chvíli vychovaný. Ti ostatní byli prostě takový mazlové, kterým jsem dělala různé opičí dráhy z ruliček od toaletního papíru a podobně. Ještě teď mám ve sklepě takovou hustou klec, nad kterou vedla barevná roura, kudy mohl křeček probíhat. Jenže ti moji v ní buď spali, nebo tam kakali a věřte, že to šlo vážně špatně umývat.
Jednou jsem taky dostala kaktus. Vždycky jsem si hrozně přála nějakou kytku. Není to doslova mazlíček, ale měla jsem ho ráda. Hlavně proto, že nebyla potřeba se o něj tolik starat, to víte, líné dítě, které chce furt běhat venku. Ale moje přesvědčení, že stačí zalívat jednou týdně, se změnilo v jednou měsíčně a pak ještě na vůbec. Až jednou jsem ho chtěla přesadit a všimla jsem si, že je totálně gumový. Z květináčku se vyloupnul jako zralý oříšek a pak jsem ho vyhodila do koše. Chudák kaktus, měla jsem ho fakt ráda.
Taky jsem si ještě do nedávna přála masožravou kytku, kterou bohužel nemám, ale tak snad někdy, až zase pojedeme do Globusu nebo kde jí to měli. No prostě někde ve městě, možná v Baumaxu? To je jedno, prostě se mi hrozně líbí. Jenže je problém, že teď moc nelítají mouchy a ani třeba přes loňské léto si nepamatuji, že bych kdy slyšela proletět mi kolem hlavy komára, takže nevím, z čeho by ta kytka žila. Kromě mého nepravidelného zalévání, samozřejmě.
No, teď už několik málo měsíců máme psa, který je občas na zabití a občas na totální pomazlení. Záleží na tom, jak mě štve. Nejhorší je, když nechce domů z venčení, to mám na něj vždycky takové nervy, že bych ho zabila. Kor v těch mrazech co byly, se zasekl pod schody a prostě nechtěl. Já nudle všude že jo, ale prostě nechtěl. Ale je to něco, co vám prostě přiroste k srdci, takový přítel, který poslouchá vaše vyprávění a nikdy vás nepřeruší.
Tak to byl takový náhled na domácí mazlíčky, které jsme měli u nás doma, nebo ještě máme. Určitě je tady mezi vámi spousta milovníků zvířat a máte nějakého toho mazlíčka doma. Jen se pochlubte. Třeba ten váš pejsek taky rád chodí na práh (osobní vtípek mezi mnou a Nikki :D). Tak se pochlubte s mazlíčky a klidně i s kaktusy, já se zlobit nebudu.

Ahoj 🙂