Lednová Čmucháreň

No, jelikož se pravděpodobně do konce tohoto měsíce již žádné knihy nedočkám, tak jsem se rozhodla udělat Čmucháreň za leden už teď. Víte, jak mám to zkouškové, tak se do města prostě skoro vůbec nedostanu a proto je ten leden poněkud chudý. Prostě, jakmile nechodím do školy alespoň 3x do týdne, tak se do knihkupectví nedostanu 😀 a během zkoušek se mi tam nechce chodit, protože jsem vždycky nervózní, jak to všechno dopadlo :D. Takže snad v únoru to bude o něco bohatší.

Recenzní výtisky

Leden se vůbec táhne ve znamení recenzních výtisků, bohužel (teda jako ne bohužel že je dostávám, ale bohužel, že jsem si žádnou knihu nekoupila. Celkem jsem jich obdržela sedm, jestli správně počítám. Dva od nakladatelství CooBoo a pět od nakladatelství Fragment. Oběma nakladatelstvím samozřejmě velmi děkuji!
Jako první jsem vyfotila Čistou krev od Nancy Gideon, recenzi na knihu už můžete najít na blogu. Stejně jako na jedenáctý a dvanáctý díl Upířích deníků. Nebudu se zde tedy rozepisovat se svým názorem na knihy, ten si můžete přečíst v recenzích, pokud chcete :). Fantoma, dvanáctý díl UD má právě rozečteného moje sestra, můžete si všimnout i záložky. Zvláštní je, že si nepřečetla Druhou šanci a po desátém díle tedy pokračovala dvanáctým, a ani jí to prý nepřišlo, jako by něco zmeškala. Zvláštní.
Poté jsem obdržela dvě knihy z nových edic – Thriller a Zločin, které začalo vydávat nakladatelství Fragment. Jedná se o Motýlí křídla a Ledové oči. Recenze jsou již opět na blogu, takže hurá na ně.
Obě knihy jsou takové jednohubky, které rychle slupnete, takže pokud momentálně třeba nemáte co číst a nechce se vám začínat s ničím dlouhým, je to dobrá volba. 
Tento měsíc jsem také ve své e-mailové schránce obdržela elektronickou ARC kopii knihy BZRK od nakladatelství CooBoo. Kniha se možná může zdát na první pohled maličko “nechutná”, všechno to cestování lidským tělem a podobně. S postupem času si ale říkám, že to až tak “hrozné” nebylo. Knihu určitě doporučuji.
A dnes mi pošta přinesla poslední kousek za tento měsíc. Je jím kniha Pandemonium, pokračování série Delirium od Lauren Oliver. Ještě jsem neměla tu čest si knihu přečíst, ale rozhodně se na ní hodně těším. Na konci Deliria byl totiž hodně velký WTF moment a já byla na autorku hrozně naštvaná, tak snad, snad, se dočkám nějakého vysvětlení a doufám, že na konci zase nebudu koukat s pusou dokořán a říkat si, “To snad není možné!”
Díky přepravě mi kniha přišla s trochu pohmožděným přebalem. Na fotce si můžete všimnout, že dolní růžek je natržený. Když jsem obálku rozdělávala, málem jsem dostala infarkt, prostě jsem se o tu knihu bála, co když nebude chudinka úplně v pořádku. Asi jí vezmu na operaci!

Všechny knihy pohromadě 🙂

Co jsem přečetla

V předchozích Čmuchárních jsem toto nějak neřešila, ale sama pro sebe jsem se rozhodla, udělat si takový seznam vždy na konci měsíci. Abych věděla, co jsem za daný měsíc přečtla.
V lednu jsem si dala celkem osm kompletních knih. Jednu ještě čtu – Signs of Life – a počítám, že jí ještě stihnu do konce měsíce přečíst. Pak jsem přečtla Hot Boys, ta kniha bude pravděpodobně jednou z mých nejoblíbenější roku 2013, děkuji M. T. Majar! Poté Milion sluncí, BZRK, Druhou šanci, Ledové oči, Fantoma, Motýlí křídla, Čistou krev a Ten, kdo stojí v koutě. Recenze na tyto knihy najdete na blogu, kromě knihy Ten, kdo stojí v koutě, na tu teprve recenzi chystám a už teď mohu říct, že bude těžké jí psát, i když jsem knize dala pět hvězdiček.
To by bylo asi tak všechno. Jdu si stáhnout svůj chromý prst, protože jsem si ho nějak pohmoždila a nechci si s ním nic udělat. Už abych tu operaci měla za sebou!!
Advertisements

Jak to vlastně chodí v nakladatelství při výběru recenzentů? Čeho se nebát a na co si naopak dát pozor při žádosti o spolupráci? A mnoho dalšího.

Většina z nás to jistě již vyzkoušela, několik z nás ještě čeká na odpovědi, někdo se k tomu ještě neodhodlal. Ano, jedná se o recenzní výtisky různých knih od různých nakladatelství. A také o to, jak to vlastně nakladatelství vidí, probírá a hodnotí, než odpoví. A tak nějak vůbec všeobecně o té spolupráci.

Někdo si už jistě prošel tím, že se nejdříve potil s různým zjišťováním a ujišťováním. Poté se dřel s e-mailem a před odesláním raději zavřel oči a teprve až potom klikl na tu zákeřnou ikonku. Úleva ale ještě bohužel nepřichází. Nyní nastává čas čekání na odpověď, na odpověď, která by mohla vaše blogerství posunout zase o kousíček dál. Jenže nikdo pořádně nevíme, co se vlastně odehrává u „těch druhých“, kteří mají náš osud v hrsti. Podle čeho si nás vlastně vybírají a jaký proces je k tomu vede. To je pro většinu záhadou.

Delší dobu mi to vrtalo hlavou, až jsem se jednoho dne rozhodla, že napíši do několika nakladatelství a pokusím se pro vás zjistit, jak to tam vlastně chodí. Nejdříve jsem si musela sama pro sebe zformulovat, jak se vlastně budu ptát a co všechno do svého e-mailu zahrnu. Otázky jsem odeslala hned do několika nakladatelství. Na e-maily jsem pak čekala se zatajeným dechem. 
Chápu, že některá nakladatelství pravděpodobně nemohou na takové otázky odpovídat, ale přesto, když mi přišel první e-mail s omluvou, začínal mě polévat strach z toho, jestli tento článek vůbec vznikne. To bych ale nebyla já, abych nějaké ty informace nezjistila :). Článek je celkem dlouhý, proto najdete více v pokračování :).

Je dobré vědět:

Každý z nás (knižních blogerů) si musí uvědomit, že do každého jednoho nakladatelství chodí tolik dotazů o spolupráci, určitě si to množství ani nedovedeme představit. Je tedy náročné pro každého toho PR a podobného pracovníka odpovědět okamžitě. Někdy se té odpovědi můžeme dočkat i za měsíc, ale to přeci není vůbec důvod k panice. Všichni jsme lidé a tudíž potřebujeme nějaký ten čas. Navíc k odpovídání e-mailů mají pracovníci nakladatelství i jinou práci, kterou musí ve své pracovní době zvládnout a určitě jí není málo. Toto je jedna z věcí, které je potřeba si uvědomit a nezačít panikařit, když mi někdo druhý den neodepíše na žádost o recenzní výtisk. Většinou to má na starosti totiž jen jediný člověk.
Myslet musíme také na to, že některé nakladatelství má jen omezený počet recenzních výtisků, které může posílat a proto se nám třeba někdy ani nedostane. Výtisky mohou být dopředu “rozebrány a zamluveny”. Zkusit to tedy poté můžeme u jiné knihy.
Tento bod jsem možná měla napsat ihned na začátku, ale hold bude tady. Někdy není důležité, jak e-mail do nakladatelství napíšete. Nemusíte se tedy bát, pokud jste moc formální, ale zase všeho s mírou. Důležité ale rozhodně je zkontrolovat si po sobě nějakým způsobem gramatiku. Protože ne každé nakladatelství potěší, když se jim “Po výkendu ozvete.” Toto může být velkým bodem neúspěchu u většiny blogerů. Jasně, nejsme guru přes gramatiku, ale takové ty opravdu viditelné věci si ohlídat musíme. Nepůsobí to zrovna dobře a nedělá to hezkou vizitku.
Pro někoho je také důležitá spíše úzká skupinka lidí, kterým nabídne spolupráci. Není nutné bavit se jen o tom, jaký recenzní výtisk mi kdo poskytne. Není přeci od věci (pokud nám to člověk, se kterým spolupracujeme umožní) napsat i jak se nám daří a jen tak poklábosit o knihách. Jsme přeci jen všichni lidé a někdy i mně lezou ty formální dopisy ušima :D.
 Další bod, který jsem měla napsat hned v začátcích. Tím bodem je jistá praxe s psaním recenzí a blogováním o knihách. Všichni jsme prošli nějakým tím začátkem a když se teď díváme na první recenze tak kroutíme hlavou (:D). Proto je třeba dobré, pokud začínáte, poslat svojí recenzi “staršímu” blogerovi, aby vám na ní dal svůj názor, tohle určitě každého posune. Já sama jsem své recenze nějaké posílala dřív na přečtení Syki (snad mi to teda pomohlo). Není špatné si zjistit názor ostatních předtím, než se budu snažit navázat spolupráci. Rozhodně tu nechci dávat rady, jak psát recenze, sama to pořádně neumím (:D) a je o tom spoustu jiných článků na internetu.Nejdůležitější je najít svůj styl a ten prak prezentovat.

Trocha administrace:

Určitě se nemusíte bát, že by se váš e-mail ztratil v nenávratnu. Pokud ho ovšem nějaký systém neoznačí jako spam, což by bylo opravdu nemilé. Ale nebojte se. Když už e-mail dorazí k příslušnému člověku, je většinou na něm, co s tím podnikne. Většinou se svým blogem skončíte napsáni na papírku s nějakou tou poznámkou.
Zkrátka a dobře budete nějakým způsobem “zařazeni”, buď třeba ano, ne, možná, musí se trochu zlepšit, víc začíst. Ale toto pak většinou dorazí i v odpovědi na váš e-mail.
 Někdy se stane, že odpověď na váš e-mail ani nedorazí, teď si jen domyslet, proč. Jestli se někde ztratil v kyberprostoru nebo ho záměrně smazal ten dotázaný. Já osobně to dělám tak, že raději po nějaké době napíši ještě jednou. U nakladatelství, se kterými spolupracuji se nebojím, že by můj e-mail záměrně vyhodili, někdy se chybka vyskytne. Ale když chci navázat novou spolupráci, pak po “ne”odpovědi na druhý e-mail se už radši ani nesnažím.

Co je to ten recenzní výtisk:

 Možná se zdá hloupé, že píši zrovna o tom, co je to recenzní výtisk, ale vsadím se, že spousta lidí nad tím ještě tápe, ale bojí se otevřeně zeptat. Někdy je dobré si připomenout, že když se zeptám, budu možná pět minut vypadat jako idiot, ale když se nezeptám, tak budu idiotem po celý život. Takhle nějak zní to rčení :D.
 Co já chápu, tak recenzní výtisk je kniha, buď v papírové, nebo elektronické podobě, kterou poskytují autoři a nakladatelství jisté skupině lidí, kteří knihu následně přečtou a někde veřejně hodnotí. Můžeme buď dostat “hotovou” verzi knihy, která je k mání na pultech knihkupectví, nebo se nám může poštěstit a nakladatelství nám dá možnost přečíst si knihu ještě před vydáním. To bývá většinou v elektronické podobě, nebo vytištěné “normálně”, jako třeba přednášky (:D).
 Spolupráce s nakladatelstvím dává recenzentům jistá práva a povinnosti. Recenzent dostane vybranou knihu, má právo si jí vybrat (pokud mi není nabídnuta jenom jedna na výběr) a jeho povinností je do nějaké doby napsat na danou knihu svůj názor, tedy recenzi. Práva a povinnosti mají samozřejmě i nakladatelé a autoři, který recenzentům výtisky poskytují. Mají právo vybrat si, komu budou své knihy zdarma dávat. Vyplývá z toho, že se jedná o jistou dohodu, kdy odměnou pro recenzenta je hmotný statek a pro nakladatelství zpětná vazba na jejich knihu. Peníze zde nehrají žádnou roli, tedy pro recenzenta. Nazvala bych to výměnným obchodem.
 Na facebooku se objevila jistá aféra, že by si recenzenti jednoho nejmenovaného internetového knihkupectví měli platit vybranou knihu na recenzi i náklady na dopravu. V tom případě už se ale bohužel nejedná o recenzní výtisk, protože koupit knihu si každý může v knihkupectví nebo někde jinde na internetu.

Mé slovo závěrem:

 Tak toto by bylo asi celé, snažila jsem se zjišťovat informace po nakladatelstvích, nějakých se mi dostalo, nějaké jsem napsala z vlastních zkušeností. Možná je tenhle článek už trochu výkřik do tmy, ale byl v mých konceptech takovou dobu, že jsem si k němu vytvořila jistou citovou vazbu a nerada bych ho házela do koše.
 Tohle jsou myslím informace, které se prostě jen tak neztratí a je dobré mít je někde sepsané, vždycky se najde někdo, kdo s něčím začíná a zde by mohl (doufám) najít odpovědi na několik málo otázek. A kdyby náhodou nenašel, tak mi tohoto článku vůbec není líto! (:D)
 Určitě jsem na spoustu věcí zapomněla a mnoho informací třeba ani nevím, každopádně je tohle dobrý začátek a když se mi někdy v budoucnu naskytnou nové informace, tak se o ně s vámi určitě podělím.
 Sama nejsem génius, ale s postupem času mám už nějaký přehled. Přiznám se ovšem, že na začátcích mého blogování by se mi tyto odstavce jistě hodily. Rozhodně si nemyslete, že se snažím být něčím víc, to vůbec. Jen mi to prostě vrtalo hlavou, ta jsem se zeptala. Nejsou to žádné rady typu “Hoď tam kostku másla.” Takovým způsobem snad ani radit neumím, proto se taky snad nikdy neuchýlím k článku o tom, jak psát recenze (:D). Přijde mi, že to totiž není v mé kompetenci, abych až takovým způsobem někomu radila, protože sama na to nejsem žádný expert.
 Doufám, že jsem vás článkem neunudila k smrti a že se najde alespoň jeden člověk, pro kterého bude jistým přínosem, byť i malým (:D). Vaše komentáře a názory samozřejmě ráda uvítám :).

Nancy Gideon – Čistá krev (RC review)

Originální název: Masked by Moonlight
Série: Čistá krev, díl první
NakladatelstvíFragment
Počet stran: 336
Rok vydání: 2012

Detektiv Charlotte Caissieová si slíbila, že za každou cenu pomstí smrt svého otce a zničí bosse místního podsvětí. Jako “vstupenka” do zločineckého prostředí jí má posloužit jeho osobní strážce Max. Muž s pověstí nelítostného zabijáka ji ale začne přitahovat víc, než by sama chtěla. Může obstát vztah dvou lidí, kteří stojí na opačných stranách zákona? Jakou oběť bude muset Charlotte přinést?

Stručný děj, příběh.
Charlotte pracuje jako policistka a v poslední době až příliš často nalézá ostatky rozervaných obětí na svých jehlách. Jejím největším přáním je ale pomstít smrt svého otce tím, že dostane místního zločineckého šéfa do podsvětí. Není to ale lehké. Legere má bohužel tu nejlepší ochranku, jakou by si kdo mohl přát. Cé Cé se proto musí dostat pod kůži jeho gorile Maxovi, který ho střeží jako pejsek na každém kroku. I Max má ale své hrůzostrašné tajemství, které by mnoho stran rádo využilo ve svůj prospěch.

Nancy Gideon.

Od vydání její první knihy v roce 1987 je její spisovatelská kariéra velmi rozmanitá, její knihy pokrývají širokou škálu různých žánrů. Od historických a vladařských, přes romány pro ženy, až k paranormálně laděným knihám.
Postřehy k psaní knih sbírá ze své lásky k dějinám a díky vypravěčskému nadání a disciplíně se jí podařilo během jednoho roku napsat sedm knih. Má dva syny, jeden z nich se rozhodl být jejím asistentem. Mimo jiné také autorka pracuje u právnické firmy.
Cé Cé v akci.
Detektiv ve velmi krátkých sukních, s jehlovými podpatky, kdy na každém z nich má kus mozku jiného nebožtíka. I tak by se dala hlavní hrdinka Charlotte, neboli Cé Cé popsat. Jako postava je v mnoha ohledech velmi zvláštní a jejím myšlenkovým pochodům jsem často ani nedokázala porozumět. Jako by jí přeskočilo a byla najednou jinou osobou. Nakonec si nejsem až tak jistá, po čem vlastně celou dobu prahla. Jako by jí neustále přeskakovaly dvě položky na žebříčku priorit. Je prostě zvláštní a není zrovna lehké jí pochopit.
Tím samým byl i mužský hrdina Max, akorát bez sukní. Ty dvě postavy jsou si ve svém chování tak strašně podobné, až jsem občas nevěděla, jestli se tomu smát anebo nad tím kroutit hlavou. Max ale oproti Charlotte skrývá tajemství, při jehož odhalení by mnozí potřebovali čisté spodní prádlo. Nemluvím tu bohužel o mužské chloubě.
Autorka jako by nevěděla, jakým směrem se vlastně její postavy mají ubírat a tak je stavěla mezi různé možné i nemožné situace a mnohdy z toho vyšly vskutku šílené kreace. Občas nedomyšlené.

Pocity, dojmy a hodnocení.

I když byla kniha v jistých situacích zmatečná, především tedy v chování dvou hlavních postav, tak jsem si čtení, dalo by se říci, užívala, sice to nebylo kdoví jaké terno, ale ani žádný propadák. Spoustu scén ve čtenáři zanechá takový otevřený pocit, jako by danou věc nepochopil. Ale na konci se to pak všechno v hlavě srovná, alespoň u mne to tak bylo.
Občas se mi zdálo, jako by autorka měla tendenci psát všechno, co jí napadne, jako by se jí v hlavě hnala spousta myšlenek a ona je prostě musela poznamenat, bez ohledu na to, jaký bude konečný výsledek. Možná proto byly postavy takové neucelené, bez nějakých jasných priorit.
Tak nějak jsem tušila, jaké asi bude Maxovo ohromné tajemství, ale autorka mě maximálně zmátla. Nikdy bych neřekla, že se v nějaké knize setkám s takovým druhem. Nejdříve jsem si říkala, to snad ne, to přeci není pravda a vyvolávalo to ve mně trochu odpornou představu.
Rozhodla jsem se knize věnovat tři hvězdičky, nebylo to ani hrozné, ale ani nějak přehnaně úžasné, zkrátka takový průměr. Navíc se kniha čte velmi dobře a děj tak nějak utíká. I když je trochu zmatený, nebo spíše pomatené postavy. Myslím, že tohle je přesně ten typ knihy, kdy nemůžu říct ani “Jo jdi do toho!” ani “To za to nestojí.”

Obrázek obálky a anotace: Fragment
Doplňující obrázky: we♥it

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy děkuji nakladatelství Fragment.

Čtenářské hodnocení knihy:

Zimní dumání (8)

Dumání Knižního doupěte
Knižní blogy

A je to tady, poslední příspěvek do Zimního dumání, se kterým jsem pozadu (jako v poslední době se vším). Dnešní téma je docela riskantní, protože si svým názorem můžu získat spoustu nepřátel (:D), ale každý máme hold svůj vlastní názor na blogy a já tu tedy vyjádřím ten svůj. Vzala bych to asi od halo efektu, přes obsah blogu až po osobnost blogera. To jsou asi takové tři prvky, díky kterým na nějaké blogy chodím a na jiné zase ne. 
Pro každého návštěvníka různých blogů je určitě důležitý první dojem, zkrátka, jak na něj daný blog zapůsobí. Není od věci, že méně je někdy více. Tak je tomu určitě i u vzhledů. Takovým extrémem může být určitě světlé pozadí s neonově zeleným textem, který se prostě nedá přečíst a čtenáři akorát kazí oči. Já se svojí minulostí, kdy jsem dělala vzhledy na webové stránky a podobně, mám jistý cit pro tyto věci, a proto mě opravdu mrzí, když musím z blogu odejít, protože mě bolí oči. Z mého pohledu tedy vzhled hraje jistou velkou úlohu
Rozhodně sem patří také přehlednost samotného blogu. A celkově prostě taková ta atmosféra, která z blogu dýchá, dělá své. Když se někde necítím dobře, tak už tam znovu nepřijdu. Nesmím určitě zapomenout na to, že je tady u nás ohromné množství knižních blogů, na tom by nebylo nic špatného, kdyby jich spousta neměla téměř totožný design, v tom se pak totálně ztrácím a vůbec netuším, kde to vlastně jsem. Každý blog by měl být svým způsobem originální a měl by v sobě nést osobnost blogera, který blog vlastní. Proto nerozumím tomu, že spoustě lidem nevadí, že mají téměř na 90% stejný design jako deset dalších blogů. Můžete si říct, že se mi to mluví, když umím s PhotoShopem a dělám si design sama, ale nikdy není pozdě se něco naučit a udělat si něco svého, originálního. Občas i pouhý název blogu (myšleno jako design) postačí a blog se stane něčím zcela jiným a originálním. 
Obsah blogu by mě měl také něčím zaujmout. Mám ráda články, kdy se čtenář doví něco o autorovi blogu a nečte jenom samá meme, která jsou publikována zcela automaticky a bloger si s nimi nedal téměř žádnou práci. Proto se i já sama zapojuji třeba do Dumání anebo píši do své rubriky „Myslela jsem totiž“, abych se čtenářům představila se svými názory a také s tím, jaká vlastně jsem. To o blogerovi udělá určitý obrázek a lidé si ho pak lépe zapamatují. Je pak příjemné si přečíst, že někdo má na nějakou věc podobný názor jako vy. Tím jsme si v tom oceánu zvaném internet hned o trochu blíž
U obsahů jednotlivých článků, recenzí apod. mám také jistě ráda určitou originalitu a přehlednost. Jakmile pro mě není článek přehledný a upravený, tak mám jistou averzi k jeho čtení. Každý si ovšem musí najít ten svůj styl, který mu sedne. Hlavní je být svůj a ve článcích nekopírovat jiné
No a jako předposlední bych zmínila osobnost blogera. Přiznám se, že se v tom všem dnes hodně ztrácím. Spoustu blogů si nedokážu přiřadit k různým přezdívkám a občas ani nevím, kde jsem. Je jen málo blogů, kde jsem si naprosto jistá, o jaký ksicht (to je bráno s humorem, vtipně, bez urážek) se jedná. Určitě je to blog Nikki Finn, Syki, Abyss, Willindy, Kath, Vendey, Davida, Kristiany Alex, a to je pravděpodobně asi tak všechno. U ostatních blogů prostě nevím, kdo je kdo a kde vlastně jsem. Zmínění blogeři na mě dýchají svojí osobností a vím, co od nich můžu očekávat. Občas možná s jejich názory nesouhlasím, ale to je v pořádku, protože jindy se zase shodneme a no však víte. 
Od blogera je také důležité, aby odpovídal na racionální komentáře a dotazy. Racionální píšu záměrně, protože občas se objeví takový dotaz, který prostě nechápu a mažu ho. Není těžké si něco najít na google ;). I já sama se snažím na komentáře odpovídat. Upozorňuji ale, že odpovídám do svých článků, protože mi přijde zbytečné odpovídat k někomu na blog, to bych se pak ztratila a po chvíli bych nevěděla, na co vlastně odpovídám a o čem je řeč. 
Také mám ráda, když si s blogerem můžu popovídat třeba na facebooku, ale ne jenom o knihách, ale tak nějak o všem možném. Abych nezapomněla, opravdu nemám ráda, když si mě nějaký bloger přidá na facebooku a pak díky mému názoru si mě raději odebere, protože jsem se ho snad něčím dotkla. Když už si mě chcete přidat, tak si radši zjistěte, jaké mám názory, co se mi líbí a co se mi nelíbí. Pak to vypadá opravdu trapně, když si mě z přátel někdo takový odebere (a trapně to nevypadá z mé strany). 
Teď ještě takové drobnosti, jako věci, které se mi na knižních blogách nelíbí a možná i líbí. Určitě bych zmínila videa, která se teď šíří jako chřipka. Nemám je ráda a nelíbí se mi. Tím ovšem nikomu nezakazuji, aby si je dělal, je to čistě blogerova věc (vím, že někteří ze zmíněných blogerů nahoře dělají videa, ale aspoň k nim přidají svůj text a nemají blog jenom o videích). Ale na blog, kde je to samé video a žádný napsaný článek od autora, prostě nechodím. Když už videa, tak třeba s doplněním fotek, protože ne každý má výdrž se na video koukat. Většinou jsou totiž hodně nudná a prostě mě nebaví. Kdybych se sama někdy odhodlala natočit video na blog, tak bych pak blog rozhodně nepředělala na video blog, nechtěla bych své čtenáře ochudit o normální články. Jediná videa, která se mi líbí, jsou od Davida, protože ten do nich dává šťávu a upřímně, nikdo se mu v nich nevyrovná. Jednou jsem se takhle na jedno podívala (od jiného blogera) a měla to být recenze, no moc jsem se toho nedozvěděla, takže ani nevím, jestli bych si ve videu doporučovanou knihu přečetla. 
Ještě bych zmínila aktivitu (já mám v poslední době sice co kecat, ale tak :D), protože ta je velmi důležitá. Pokud blog měsíc stojí a autor na něj nepřispívá, tak je to rozhodně špatně. Sama teď díky zkouškovému nejsem nějak přehnaně aktivní, každopádně se to vždycky snažím dohnat, a když, tak komunikuji se čtenáři na facebooku. 
Tak, to byl můj poněkud delší poslední článek do Zimního dumání. Teď se přiznejte, kolik z vás jsem urazila :D. Neříkám, že každý je špatný a žádný blog se mi nelíbí. Ale ani nikdo není dokonalý. Každý má své mouchy, ale jsou prostě blogy, na které moc ráda chodím a pak ty, o které nezavadím pohledem. 
PS: doufám, že jsem napsala všechno.

Harry Potter a Relikvie smrti

Já vím, já vím, mám zpoždění, jenže to mám poslední dobou skoro ve všem, takže mě to až tolik nepřekvapuje. Ale nebudu to nijak protahovat, toto je ten článek s posledním dílem Harryho Pottera, kterého se snažíme společně znovu přečíst. Já mám už bůh ví jak dlouho na stole teprve čtvrtý díl, ale nevzdávám se a sérii prostě dočtu! 
Sama vidím, že nestíhám, takže jsem se poučila do budoucna (pokud bude zájem). Ráda bych pořádala nějaké společné re-readingy, ale spíše jednotlivých knih a ne celých sérií, rozumíme si ne? No, jako vždy je tu pro vás linkovač a také návštěvní kniha, pokud chcete sdělovat své dojmy ze čtení.
PS: pokud chcete u nějakých knih prodloužit linkovač, abyste se mohli zapsat, napište mi :))

document.write(”);

Veronika Bicker – Motýlí křídla (RC review)

Originální název: Schmetterlingsschatten
NakladatelstvíFragment
Počet stran: 168
Rok vydání: 2012

Elena se snaží zapomenout na nešťastnou smrt své sestry Laury. Jak přesně zemřela, to nikdo neví. Na stejném místě je o rok později nalezena další mrtvá dívka. Je to opravdu jen náhoda? Co způsobilo dopravní nehodu, při které zahynula Laura? Jaké tajemství v sobě nosí matka, která Elenu nechce spustit z očí? Náhlý zájem staršího pohledného Tristana, přicházející anonymní dopisy a potloukající se zakuklené postavy přimějí Elenu jednat. Bude hledat pravdu na vlastní pěst…

Stručný děj, příběh.
Po smrti sestry Laury se Elena snaží žít normální život s poněkud hysterickou matkou, která jí znemožňuje jakýkoliv společenský kontakt. Na stejném místě, kde zahynula Laura, se po roce objeví další mrtvá dívka. Elena začíná pátrat, protože se domnívá, že smrt její sestry nebyla jenom pouhá náhoda. Zdá se, že o tom ví spousta lidí z jejího okolí, jenom Elena jako by tápala. Může v tom být zapletený Tristan a jeho parta, kteří se najednou o Elenu začali zajímat?

Veronika Bicker.

Autorka se narodila roku 1978 v Karlsruhe. Psala a četla již od svých čtyř let, ve školním věku psala povídky jako vánoční a narozeninové dárky pro své přátele. V roce 2006 dokončila studium ekologie a začala se psaní věnovat na plný úvazek. Jejím prvním románem jsou Motýlí křídla, která vydala roku 2008. Žije s manželem a věnuje se převážně psaní v oblasti fantasy a sci-fi.
Pocity, dojmy a hodnocení.
Z počátku jsem nebyla z nových edic, které nakladatelství Fragment vydává (Zločin, Thriller) zrovna nadšená. Z toho důvodu jsem ke knize Motýlí křídla nepřistupovala zrovna vesele. Možná to byl právě ten přístup, díky kterému se mi kniha zalíbila, až jsem z toho byla překvapená.
V těchto edicích jsem byla doposud zvyklá na hrdinky, které jsou dětinské a chovají se naprosto iracionálně, jenže Elenu jsem si oblíbila. Jistě, občas se u ní objevilo divné chování, ale po většinu doby se chovala na svůj věk.
Kniha je jenom taková jednohubka, kterou je možné, s jejími 168 stránkami, přečíst během chmurného odpoledne. Není psána nijak složitě, tudíž jí velmi snadno porozumí každý čtenář, dokonce i čtenář jen příležitostný. Během čtení jsem ani nenarazila na žádné překlepy, překlad se velmi povedl, a já opět obdivuji tu práci. Kapitoly v knize jsou sice delší, ale na začátku jsou vždy doplněny o nějaký útržek, který čtenáři pomáhá zjistit pravdu, co se vlastně stalo. Může se zdát, že „vrah“ je znám již od začátku a čtenář by mohl být zklamaný, že to zjistil, ale pak se ukáže, že je to všechno úplně jinak. Autorka překvapila.
Možná to není kniha, kterou budete chtít číst stále dokola, protože už budete všechno vědět, ale zároveň to je kniha, kterou doporučuji. Možná jsem byla na začátku trochu skeptická, díky zkušenosti z předchozí knihy z edice, ale Motýlí křídla se opravdu povedla. Ale, díky matce hlavní hrdinky musím knize dát tři a půl hvězdičky. Ta ženština mi byla proti srsti hned od samého začátku. Někdy se až divím, jak autoři dokážou vytvořit takové extrémy v osobnostech.

Obrázek obálky a anotace: Fragment
Doplňující obrázky: we♥it

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy děkuji nakladatelství Fragment.

Čtenářské hodnocení knihy:

L. J. Smith – Fantom (RC review)

Originální název: Phantom (The Vampire Diaries: The Hunters)
Série: Upíří deníky, díl dvanáctý
NakladatelstvíFragment
Počet stran: 192
Rok vydání: 2012

Damon není mrtev. Sage, který ho na Temném měsíci najde, mu pomůže si na vše vzpomenout. Mystický výtah ho přemístí zpět do Fell’s Church, aby mohl vysvětlit Eleně, co mu zachránilo život. Mezitím Elenu a její přátele ohrožuje fantom, který se krmí negativními pocity. Společně fantoma zajmou do kruhu zaříkání a chtějí ho zničit. Fantom je ale silný, daří se mu našeptávat a vzbuzovat žárlivost. Damon a Stefan se jeho vlivem znovu obracejí proti sobě. Podaří se Eleně zabránit dalšímu konfliktu bratrů? Naleznou v sobě dost síly, aby přemohli fantoma?

Stručný děj, příběh.
Ukázalo se, že Damon ve skutečnosti není vůbec mrtev a vrátil se z Temného měsíce zpět do Fell’s Church, aby pomohl zastavit zlého fantoma, který ohrožuje Elenu a její přátelé. Fantom ve všech vzbuzuje žárlivost a našeptává jim věci, které ukrývají hluboko ve svém nitru. Aby ho zastavili, musí se své žárlivosti jednou provždy zbavit. Fantom je velmi silný a snaží se všechny poštvat proti sobě.

Další nadpřirozeno.

V recenzi na předchozí díl jsem psala, že byl takový poklidný a nic moc se nedělo. Nebylo jasné, co způsobovalo, že se objevovala jména Eleniných přátel a po jejich objevení následovaly různé nebezpečné situace. Nyní je to ale jasné. Hrdinové musí bojovat s fantomem, který se živí jejich žárlivostí. Asi mě nikdy nepřestane udivovat, kolik druhů všemožných příšer autorka do svých knih dokáže vnést. Především tedy do Upířích deníků. Připravte se tedy na nové nadpřirozeno, které vás pohltí svou mlhou.
Pocity, dojmy a hodnocení.
Z dvanáctého dílu jsem byla o něco více nadšená než z toho předchozího (v rámci této série, samozřejmě). Konečně se přestalo jen tak proplouvat znovu obnoveným městečkem, ale začalo se něco dít a hrdinům do cesty vstoupil nový nepřítel. Celkově se objevilo více napínavých chvil a momentů. Občas to i vypadalo, že všechno nemusí skončit moc dobře.
Velmi se mi líbilo, jak se ve všech postupně vzbuzovala žárlivost, a ukázalo se, že všichni nejsou tak dokonalí, jak se zdají na povrchu. Podařilo se mi přijít na chuť Bonnie, kterou v knižní sérii příliš nemusím, ale když odhalila svojí žárlivost, hned jsem jí měla o poznání raději. Ono vůbec ty negativní pocity dokážou mnoho, předvedou totiž čtenáři, že jejich hrdina je občas i obyčejným člověkem. Opravdu to na mě zapůsobilo.
Z těch nově vydaných dílů této série, patří ten dvanáctý mezi mé oblíbené. Samozřejmě jsou tam scény, které bych nejradši přeskakovala a nevěděla o nich, ale to se tak nějak táhne se sérií celkově. Každopádně jsem si čtení docela užívala. Pro mě jsou Upíří deníky čtení na odreagování. Nijak od nich neočekávám, že se posadím na zadek při čtení, ale jsem na ně již zvyklá. Ale Fantom se vážně povedl, to se musí nechat. Možná že v tom není nic extra duchaplného, na druhou stranu je to rozhodně více představitelné, než honění se za liščími ocasy. Fantom se mi líbil více než Druhá šance a proto dostává čtyři hvězdičky. Vůči sérii je to rozhodně zasloužené hodnocení.

Obrázek obálky a anotace: Fragment
Doplňující obrázky: we♥it

Za poskytnutí recenzního výtisku knihy děkuji nakladatelství Fragment.

Čtenářské hodnocení knihy: